Létající strom

Sázení má vždycky svoje rizika.

Tmou se v záři reflektorů řítí vzduchem bříza vysoko nad zahradou. Vypadá trochu jako čarodějnické koště, akorát směr let je fakt podivný. Hák a ocelové lano jeřábu není téměř k vidění. Tohle je drobek, pár desítek kilo, ale stejně letí. Je poslední. Skládat osmdesát stromů rukama celý den nedokáže prostě nikdo.

V předvečer vládne trochu nervozita. Pohyb kamionů po Evropě je poměrně nepředvídatelná disciplína a připomíná to kdysi oblíbenou stolní hru. Může se stát cokoliv. Spoustu lidí musí být ve střehu a přitom to všechno může kleknout. Přijede? Nepřijede? Kdy? První kamion je samozřejmě i zkouška nervů v mnoha směrech. Tři čtvrtě hodinové zpoždění je velmi solidní začátek.

Jeřábník je klíčová osoba. Dneska máme zdá se štěstí. Je to klidný člověk, který se zajímá o pěstování a přesazování stromů ve snaze pochopit jak se připravují, proč jedou takovou dálku a zdali se ujmou. Dobrý začátek. Není mu to jedno. Auto odstrojují a vykukuje na nás německá důkladnost s kterou jsou stromy pečlivě svázané a naprosto neomylně narovnané na sebe. Ložná plocha je našlapaná s nebývalou efektivitou. Zároveň s velmi malým rizikem poškození stromů při přepravě. Napružené vazby, bandáže, desítky jutových pytlů od kakaa a kafe. Baly se opírají jeden o druhý, menší na větších, bez šance drtit strom pod ním nebo se opřít o cizí větev. Spodní baly jsou dokonce zašpalkované přířezy, aby se při brždění nehnuly. Na první pohled není patrný jediný defekt z přepravy. To taky není každý den.

První bříza vyletí do výšky a chvíli na ní nevěřícně koukám ze zahrady. Šmarja. Ženu se zpátky ke kamionu, protože strom je uvázanej jen tak za krček. „Vy těm balům nějak věříte“ začínám opatrně. Ukazuje se, že tahle parta asi není úplně zvyklá podvazovat baly zespodu. Roztočí se kolotoč, který končí podvázáním balu i s paletou. Vyjde najevo, že i stavbyvedoucí nakonec volal do Německa, jestli nekecám. No nekecám. Baly se musí vázat i manipulovat vždy zespodu. Proč? Hmotnost zemního balu je sama o sobě značná a pokud zavěsíme strom za krček, trhá se kořenové vlášení tahem. Tím celá letitá příprava a opakované přesazování ztrácí smysl. Němci nakládají bodci na řetězech a jde jim to jako po másle. My máme jenom kurty. Vazači se to musí naučit. Největší kusy jsou právě na zadku auta.

Popruhy se napnou pod balem a je třeba vyvázat kmen, aby se chytlo těžiště. I při sebelepším odhadu se to celé zhoupne až ve zdvihu a pak se ukáže. Často se prosto musí opravovat. Většina zemních balů je ze skutečně rostlé země, obvykle písčitohlinité. S háky tím lze menší kusy trochu otáčet, ale zdvih je možný pouze jeřábem. Pouze několik balů je z nadzemní technologie „airpot“ a ty mají baly výrazně lehčí ze speciálních substrátů. Podle toho také vypadá jejich těžiště a chovají se ve vzduchu trochu jinak. Každý kus se pečlivě bandážuje, protože sebemenší chyba znamená poškození dřeviny. To je drahé. O poznání horší jsou pak chyby lidské. Metráky balů se neptají a největším nepřítelem je hák jeřábu. Všichni pracují v helmách. Přebírám kus po kusu. Dvě oděrky na kmenech za celý den. Tři duby nejsou cery, ale červené americké duby. To je spíš vtipné. Všichni jsme lidi. Krásné cedry, sekvojovce, vrby, šácholany. Slunce se kloní k západu. Jeřábník soucítí s vazači. To, co trvalo ráno desítky minut se nyní děje v minutách. Pomalu nám zhasínají, ochlazuje se a zapojují se úplně všechny ruce. Všem trochu hrabe. Jsou ale soustředění a nedělají chyby. Poslední bříza letí ke hvězdám. Zítra se začne sázet.

Tento článek vyšel 24. dubna 2023 v týdeníku Echo.

Foto Jan Řezníček