Lov na školkaře

Je to pár let, co se na trhu začaly objevovat nové ateliéry, ba i nové realizační firmy. Společnost pookřála a začala si plnit sny. Tehdy jsme si říkali „Všichni chtějí navrhovat a sázet, nikdo nechce pěstovat“. Byla to hořká pravda, jak ukazují poslední týdny. Odložená spotřeba v celé Evropě nastartovala boom domácích prací a ty na zahrádce mezi ně neodbytně patří. Ve Francii to vedlo k masivnímu domácímu kulinaření, ve státech severozápadní Evropy zase k dlouho odkládaným úpravám zahrad na kterých se najednou tráví mnohem více času.

Školky jsou vlastně ze své povahy poměrně konzervativní byznys, který je zcela závislý na pravidlech daných Matkou přírodou. Ano, macešek nebo měsíčků můžete vyset trochu víc, vždycky se to vejde „někam“, a když je odbyt vyseje se dvakrát. To není až takový problém. Řízkované kultury taky dokážete ořezat dvakrát a otočit je. Od cibulovin přes pereny dál ke dřevinám se dostáváte ale do časové tísně toho, co kytky umí a co už neumí. V té chvíli se přesně nacházíme dnes. Vloni zvýšený zájem potěšil zahradníky a pod tlakem rozprodali i část rozpěstovaného materiálu v duchu „prodávej, dokud je komu, příště být nemusí“. Plánovaná a všemi médii tolik očekávaná finanční krize díky odložené spotřebě nějak ne a ne přijít, a zatímco třetina obyvatel přišla úplně o všechno, zbylé dvě třetiny mají najednou „navíc“ ty peníze, které dříve dávaly té úpící třetině. Jedni je syslí a druzí je investují, jak umí. Poptávka po školkařině tak překvapivě ještě roste. Materiálu je ale díky loňské sezóně ještě méně než vloni. Nejvíce je to patrné na kulturách s dlouhou pěstební dobou.  Na prvním místě jsou to samozřejmě stromy, solitery dřevin všech druhů a drtivá většina kvetoucích keřů, které nelze dělat na poli z roku na rok či nenarostou z řízků v řádu měsíců.

Dramaticky se tak situace dotýká i zásoby veškerých cibulovin, hlíznatých a peren, kterýchž kultura je založena na klonálním množení záhony v poli. Takže první se prodaly česneky a pivoňky, protože je to highlight posledních let a potřebujete na ně zásobu. Známe to ostatně z poptávky po českém česneku v potravinách. Stejně tak haldy stromů jako zdánlivě obyčejné babyky, moderní vzrostlé ovocňáky nebo kvetoucí solitery. Německý školkař mi říká do telefonu: „Velice rychle se rozprodaly všechny dřeviny pro živé ploty. Je velice těžké najít tis, habr nebo buk pro tyto účely. Značně se omezil výběr růží, tam nabízíme spíše z toho co zbylo. S babykou se to má tak, že doopravdy jsou rozprodané jen výpěstky v té nejlevnější třídě. Ti co vyhráli své zakázky za spekulativní ceny se dostanou letos do potíží. Trh si hrál v posledních letech s babykou jako s jedním z nejžádanějších stromů. Jeho skutečná cena je trojnásobná, než za kterou je často obchodována. “ Holandský kolega píše: „Jiřiny jsme již letos prodali a přijímáme objednávky na rok 2022.“ Školkaři letos ztrácejí důvod na sebe nechat donekonečna tlačit. Některé výpěstky prostě nejsou a nebudou. Trh, zhýčkaný převisem nabídky posledních dekád, zachvátila panika. Nastal moment strategických nákupů a velcí začali ukusovat malým. Školkaři přestali odepisovat na maily, brát telefony a jednat v rukavičkách. Kdo dřív přijde, ten dřív bere. Cena zbylých volných zásob rychle poroste a nabídka začne určovat poptávku. Stud půjde stranou. Letošní sezóna ukáže mnohé slabiny posledních dekád. Co bývalo koncem května, děje se koncem března.

Za sedmnáct let, kdy jsme součástí evropského trhu, se mnohé přihodilo. Jak v Evropě, tak u nás. Generační odchod mnohých uspíšila finanční krize a v Boskoopu bylo možno po roce 2009 vidět poprvé rozbité skleníky s bezinkami a černé plachty bez kytek v plné sezóně. Smutný obraz zanikající školkařské oblasti prvořadého významu. Další ranou byl exodus polských pracovníků, kteří v posledních letech opustili mnoho firem a vrátili se prostě domů. Mnozí založili doma firmy po vzoru svých šéfu a dnes s nimi obchodují nebo převzali část jejich trhu. Největší producent prostokořenných peren v Západní Evropě mi v září řekl: „Lidé odcházejí a noví nejsou. Před dvaceti lety nás tu bylo čtyřicet, letos mohu spolupracovat s bídou s šesti kolegy.“ Ano, spolupráce jako hlavní atribut kvality nabídky. Ten se začal rozpadat. Generace pěstitelů, jejichž podniky vznikly díky štědré a systematické podpoře státu směrem k transformaci zemědělství a hledání alternativ, jsou dnes penzisté. Ve firmách západní Evropy najdeme velmi malé a velmi efektivní týmy, pokročilo organizaci práce založenou na automatizaci a nekvalifikované lidské síle, kterou je třeba na sezónu dovážet odkudkoliv. Laboratoře a část výrobních kapacit se přesunuly do zemí třetího světa. To, co se před lety událo s řezankou se dnes děje ve školkařství.

Naše školkařství nelze se západoevropským nebo polským srovnávat. Po dramatickém poklesu odbytu začátkem 90.let, vlně privatizací a restitucí zůstala dvacítka vůdčích firem z celkové zhruba stovky, které táhly školkařskou produkci ve stávajících kapacitách. Vodítkem pro orientaci jsou pravidelné Výhledové zprávy Mze. V roce 1997 byla tuzemská produkce 281 milionů Kč a dovoz 119 milionů Kč při průměrné mzdě 10 802Kč. Rok po vstupu do EU, tedy 2005, produkce skokově vzrostla na 607 milionů Kč s dovozem za 464 milionů Kč při průměrné mzdě 18 283Kč. S posilováním ekonomiky a fenoménem „dohánění Západu“ rostl import sadby, na kterém se stal postupně náš školkařský sektor závislým produkčně i sortimentálně.  Výjimky producentů mladého materiálu potvrzují pravidlo. Například řízkované keře a vřesovištní kultury tu mají své množitele. Jinak už jen malé rodinné podniky a některé specializované závody ještě samy množí. Má to samozřejmě velmi specifický vliv na strukturu nabídky, ověřenost nabízených sortimentů a distribuci patogenů napříč Evropou. Změnou struktury celních statistik a ukončením sběru dat tuzemské produkce se o dalším vývoji trhu z výhledových zpráv dozvíme jen rámcové odhady. Nicméně dovážíme dnes školkařský materiál za miliardu při průměrné mzdě 33 429Kč (čísla k roku 2019). Tedy jistě trojnásobek co před dvaceti lety v paritě kupní síly. Vývoj v sezóně 2020 zachytí jistě zajímavé číslo, až to někdo spočítá.

Traduje se, že naše školkařské závody saturují 50-60% spotřeby, v některých komoditách víc, v jiných méně. Čísla Výhledové zprávy Mze ukazují jak z 243 školek s 2206 zaměstnanci a 2259 hektary ploch zbylo o čtyři roky později 143 školek s tisícovkou zaměstnanců a 1400 hektary. Jenže to první jsou poslední data VUKOZ a to druhé odhad Svazu školkařů. Obecně se tak má za to, že školkařská produkce v ČR stagnuje až mírně propadá. ÚKZUZ ovšem registruje 855 pěstitelů okrasných rostlin (včetně peren), kteří nejsou organizováni v žádném svazu a sdružení (stav 2014), což čísla nepochybně značně ovlivňuje. Faktem je, že tempo, kterým staré školky i lokální zahradnictví zanikají jen těžko vyvažují nové závody. Podařilo se prosadit některé dotace na školkařskou výrobu a inovace ve věci závlah, vybavení kontejneroven a základních školkařských výrobních prostředků, nicméně způsobilých žadatelů je z hlediska celku pomálu.

Vemkoncem, založit novou školku je mimořádně obtížné. Původní závody byly dobře vybrané a na dobrých místech a prakticky bez výjimky na ně dnešní zahradník finančně nedosáhne. Vrostly do města a staly se obětí developerů. Začínáme na polích, které nikdo nechce prodat. Úřady svorně nerozumí podstatě pojmu „okrasná školka“ a definování stavby či zemědělské stavby v krajině je překvapivě fádní. Potřebujeme cesty, foliáky, nádrže, zpevněné plochy a to vše jde proti otevřené orné půdě, stejně jako oplocení a vodní zdroje. Územní plány na produkci zahradnictví už dávno ve smíšených zónách nepamatují a často je nutné vymyslet zcela novou škatulku. Průmyslovou zónu pro firmy nezaplatíme a na ornou nás nechtějí pustit z výše uvedených důvodů. Stát i trh vzniku školkařských závodů brání mnoha prostředky. Velkým protivníkem jsou pak agrobaroni a jejich družstva, kteří ovládají veškerou volnou půdy nájemními smlouvami s předkupními právy. Na zbytkové a ostatní plochy se nevlezeme kvůli kontaminaci a různým zátěžím. Na plochu bývalých kasáren či skládky se každý zahradník vyloženě těší. Zdánlivě potřebujeme jen plot, buňku a studnu, ale zkuste si to. Po prvním kolečku s úředníky vás to přejde.

Co bude dál? Vše nasvědčuje tomu, že i přes zvyšování tuzemské školkařské produkce a dorovnávání evropských cen, import silně roste. Závislost na evropských dodavatelích mladého materiálu stejně činí z tuzemské produkce naprostou fikci v mnoha komoditách. Při zakolísání evropských zásobovacích řetězců ostatně vidíme na trhu úplné výpadky. Před lety to byl požár ve Větřní, kdy jsme se ocitli bez toaletního papíru, dnes loď v Suezu zadrží tablety a mobily pro celou Evropu. Šmarjá. Budujeme struktury, které sází na levnou dopravu a masivní kvantitu produkovanou několika nejsilnějšími hráči s dominantou na trhu. To je na hony vzdálené ideálům konkurence. Honba za inovacemi se vyměnila za honbu po tržním podílu a tyto giganti naopak podvazují jakýkoliv vývoj. Upevňují svou žábu na prameni.

Rozhodující je dnes chování zákazníka. V Británii opakovaně proběhla kampaň „find your nurseryman“ na záchranu lokální školkařské struktury. Po Brexitu jako když ji najdou. Nám dnes dopravní komplikace, ztráty při přepravě, zvýšené náklady, návrat k čekání na hranicích a převis nabídky nad poptávkou, ukazují zranitelnost celého prostředí. Autory paralyzuje neschopnost vytvořit jejich dílo, zhotovitele frustruje kompletace materiálu tahající jim peníze z kapsy. Investor chce dodržet rozpočet. Turbuletní ceny výpěstků se staly zcela virtuální ruletou. Sklízí ovšem, jak zaseli. Celé roky upřednostňovali majoritní a největší školkaře, podvazovali zdravé prostředí a teď zapláčou. Ne všichni. Srdcaři se dnes ocitají ve výhodné pozici k jednání s malými školkaři s vlastní produkcí, kteří mají své. Podporovali je v dobách konjunkce a tak dnes dostanou zpět. Trh ve smyslu peněz se v takové chvíli zhroutí. Je to stejná chvíle, kdy pecen chleba nevyměníte za cihlu zlata, anžto ta se jíst nedá. Kolegialita, dlouholetá spolupráce, přátelství a dobré mravy se koupit nedají.