Městská zeleň v problémech

Poslední květnový den najdete v městském parku dokonale uschlou zlatici. Keř, který je obecným symbolem nezdolnosti, udolalo sucho.

Sledujeme dramatické obrázky kůrovcové kalamity, přischlé osení, posloucháme zemědělce a hospodáře jak truchlí. Jejich stesky jsou ovšem ve zpravodajství tak oblíbené, že trochu ztrácejí na ceně. Přidávají se ochránci přírody, vodohospodáři a další dotčení, kteří soucítí s naší krajinou. Mluví o katastrofálních důsledcích pro ni a jednou v budoucnu i pro nás.

O čem už se mluví o poznání méně, je osud všeho živého ve městech. Stromořadí, parky, parčíky, zahrádky. Je to tak dokonale obyčejná věc, postavit auto pod strom, natáhnout si deku, najít si lavičku ve stínu. Jen do té chvíle, než tu možnost ztratíme. Majitelům automobilů vadil pyl a báli se větví. Sousedi se shodli, že už nechtějí vybírat listí z okapů a pokáceli stromy, které stínily. V park ujsou najednou poslední dvě lavičky ve stínu a ty jsou beznadějně obsazené. Pod stromy kde dříve byly trávníky, je takový provoz, že trávníky už nejsou a na udusanou zem si nikdo deku dát nechce. Možná je to obraz dneška v některých místech, možná je to obraz budoucnosti.

Zlatice patří mezi keře, které stihlo stigma nadužívání. Když kdysi vypuklo její zlaté peklo, tahalo to až oči. Vlivem formálního řezu se ale její výskyt v květu výrazně omezil a s aktivním bojem politických reprezentací proti keřům ji budeme za chvíli považovat za vzácný keř. Kdysi se začala používat masově zejména proto, že se velmi snadno množila za pár korun v režimu sadovnické polařiny a i při zahuštěné výsadbě za rýč se velmi dobře ujímala. Velice dobře snáší zmlazení a většinu podmínek městských parků celkem obstojně přežije. Bohužel, jsou místa, kde letos utrpěla v rašení tolik, že už jí nebude pomoci. Jak je to možné? Keř, který desítky let městy přetékal, a najednou o něj máme mít strach?

Nejhorší změny jsou ty plíživé, protože je obvykle postřehneme až když se prostě stanou a jejich důsledky nelze zvrátit. Když vám někdo vytrhne peněženku z ruky běží s ní po ulici, máte hypotetickou možnost s tím něco dělat. Ovšem když portmonka zmizí polehoučku potichoučku a zjistíte to až doma, jste postaveni před hotovou věc. Jednou ráno se probudíte nezvyklým vedrem, kouknete z okna a budete překvapeni: „kde je to stromořadí, které tu bylo celý můj život a stínilo dům?“ Druhý den půjdete koupit klimatizaci, protože zjistíte, že váš dům se stal neobyvatelným. Nakonec se odstěhujte, protože zjistíte, že vaše dýchací ústrojí to nesnese.

Stejně jako hynuly kdysi jilmy, dnes odcházejí břízy, jasany, či duby. Vážné problémy mají téměř všechny borovice a valná část smrků. Lípy a jírovce jsou ohrožené už delší dobu, vážné hrozbě čelí platany. Je snazší se bavit o druzích, které městské prostředí ještě jakžtakž snesou. Z našich domácích je na tom nejlépe momentálně asi babyka. Její nadužívání znamená samozřejmě krátkozrakou hrozbu a proto hrají prim více či méně ověřené druhy přespolní. Jerlín, trnovník, dřezovec, břestovec. V tuto chvíli jsme si prakticky jisti, že pokud ve městě ztratíme strom starší sta let, nikdy už se podobného jedince nedočkáme a ani nikdo po nás. Dnešní velikáni vyrostli v době bez znečistění, vibrací a sítí v kořenovém prostoru, s množstvím retence srážek. Na změnu prostředí jsou schopni do jisté míry reagovat a adaptovat. Po jejich dožití a vykácení se už žádný strom podobných rozměrů nikdy nedožije. Samozřejmě, pokud se podmínky ve městech razantně nezačnou měnit k lepšímu.

I ve velmi nehostinných místech planety přece roste nějaká vegetace. Ano, nepřijdeme o všechno. Některé stromy jsou schopny v keřových formách hynout a znovu obrůstat prakticky donekonečna, v okolí hojně solených dálnici vidíme stále ještě jakési formy života. Jen postupně přicházíme a časem přijdeme zcela o některé atrakce na které jsme zvyklí. Vypadá to zhruba jako kdybyste přicházeli o zuby bez možnosti náhrad. Osmičky nějak oželíme, řezáky jsou vizuální problém a ztráta stoliček změní náš život. Od jisté chvíle ztratí celý aparát celistvost a změní se ve fragmenty. To přesně se statisticky děje v našich parcích. Jejich kostry mají sto a více let, začínají se rozpadat. Generace stromů ve věku 40-60 let obvykle v parcích zcela chybí anebo se rekrutuje z nezapěstovaných náletů, tedy často stromů rizikových, vyžadujících neustálou arboristickou péči. Tyto stromy se také stávají velice často předmětem sporů správců zeleně a ochranářských aktivistů. Bohužel nezbytnost vícegeneračního parku jako jediného schopného přežít není v obecném povědomí společnosti. To se odráží i na poměrně masovém sázení stromů, které přináší jen velice mizerné výsledky a velmi málo do budoucna použitelných stromů. Většina z nich se nemá šanci dožít dospělosti.

Výše uvedené nelze samozřejmě použít plošně, ale zejména v nižších polohách přijdeme o většinu konifer a stálezelených dřevin, významnou část listnatých stromů a keřů udržíme jen v údolích. Bolet bude ztráta fenoménu trávníku, který bude stále vzácnější a správci zeleně budou muset změnit druhovou skladbu kosených porostů, aby udrželi protierozní rámec. Nesekat nestačí, naopak, to je velmi krátkozraké. Nezalévané trávníky, louky i záhony budou v létě upadat do dormance, tedy budou vypadat jako uschlé, nezelené. Některé obce už vykácely desítky procent svého stromového fondu. Zdánlivě bez vzájemné souvislosti. Stromy kolem nás mizí. Některé to momentálně těší. Mrzet nás to bude všechny.

Lidové noviny 9.června 2018