Mládí stromů, mládí republiky

Všimli jste si, co je kolem nás všude stromů? Před sto lety bylo jejich sázení na svém vrcholu. Objevilo se na sklonku století devatenáctého a měnilo rozvaliny hradeb v krasosady. Několik desetiletí pak ctihodní měšťané nevynechali jedinou příležitost, aby vysázeli strom. Tisíce a tisíce stromů tak zaplnily náměstí, někdejší šance, okolí měst i oblíbených výletních cílů. Jsou tak nějak všude. Zvykli jsme si na ně.

Sázeli děti, sázeli dorostenci, sázeli, sokolové i junáci, sázeli ministři, politici, ba i prezidenti a panovníci. Obvykle nakonec ve skutečnosti sázeli vždycky zahradníci, ale tu a tam někdo přeci jen s tou pozlacenou lopatkou přihodil trochu prsti jako symbol nového života. I dnes se sází tu a tam při nějaké té příležitosti. Ale jinak má přece stromy na starosti „město“ případně „obec“. To ne my, to oni. My už nevíme, kdo sázel ty staré stromy v parcích. Je to škoda. Věřte nebo ne, většina z nich měla svou kmotřičku či kmotra.

Stromy z té doby se ocitly již často ve vetchém stavu. V přírodě by byly v nejlepších letech, ale město je vůči nim macešské a na jejich stavu je to znát. Jejich generace nás nezadržitelně opouští. Ve městech tak zůstávají stromy, které tu či onde někdo vysázel třeba při osmičkových výročích 1948 a 1968. Případně sázené činností sadovnických středisek a technických služeb. Ponejvíce pak máme ale stromů, které nikdo nesázel a nezval. Nálety náhodně vzniklé, nepovšimnuté, jasany, akáty, pajasany a mléče. Mnoho se jich uchytilo v sedmdesátých letech a dnes jsou to pěkné kusy. Nikým nevysázené, nezapěstované, po léta trpěné nahodilosti. Kdybychom je dnes všechny naráz vykáceli, udusili bychom se vedrem a prachem.

Život stromu je docela jinčí než náš. Možná v začátcích se sobě podobáme. V útlém věku je strom i člověk docela rozverným a nerozvážným. Později se stává trochu agresivním a bojuje o své místo na slunci. I v tom se našemu mládí podobá. Když ovšem začne košatět, dávat stín, plodit a začneme si ho všímat, nabere podobu, v které nás doprovází po zbytek našeho života. A když člověk bere do ruky hůl, strom nabírá svou majestátnost a přichází do nejlepších let. Tak ho zažijí naše děti a děti jejich dětí. Tento moment řada lidí takříkajíc neustojí a mstí se těm podlým stromům sekerou a pilou. Cítí se oprávněni ukončit jejich život, protože je přeci sázeli a oni stárnou a stromy teprve krásnějí. Žádné takové, pokácet, do kamen, nebo alespoň zmrzačit, abys krásný nebyl. Najednou se hovoří o stromech, které jsou přerostlé, plané, nevychované, neukázněné a nehodící se. Ve skutečnosti jsou to nejkrásnější stromy široko daleko.

Vraťme se ale k té chvíli, kdy si mladých stromů poprvé povšimneme a začneme si jich užívat. Najednou lze pod nimi sedět nebo ležet ve stínu a stahují se pod něj lidé. Kvete, plodí, voní, hnízdí a zpívají v něm ptáci, barví listí a hlavně: „ten je krásný“. Takové stromy mají velkou sílu a lidé si s nimi velice začínají rozumět. Prostě s nimi žijí. Generace narozená nedlouho před sametovou revolucí zažila sázení tisíců stromů do nových i starých parků. Mnoho starých stromů vzaly velké vichřice a povodně. Vysadily se za ně nové. Krajinářské studie hledaly řešení, jak naložit s děsivě vysokým procentem náletů v parcích, které vyžadují nekonečnou a neustálou péči arboristů, protože od samého začátku jsou špatně. Druhem, místem i nepéčí. Prvním krokem je vždy vysadit novou generaci. Doplňovaly se stromy podle starých fotografií a plánů, které padly kdysi dávno. Obnovovaly se takzvané kostry parků podle nejlepších zásad. Padly aleje a stromořadí, aby povstaly nové. No a nakonec, založily se i parky zcela nové. Tsíce nových stromů se pustily do toho, co umějí nejlépe. Rostou.

A dnes je tu máme. Před dvaceti lety jste se mohli jít podívat na krásný mladý strom na Dendrologickou zahradu do Průhonic nebo do Arboreta v Brně. Taková to byla vzácnost. Jenže léta běží, a přestože mnoho stromů bylo po výsadbě zanedbáno, zmrzačeno, uschlo nebo jsou navěky zprzněny, mnohé jiné začaly růst. Dvacet let uteklo jako lusknutím prstu a podívejte, jaké jsou mnohé z nich krásné. Znáte alej před vstupem do průhonického parku? Byla vzorně vysazena a opečována. Dnes jsou to nádherné lípy. Mimochodem, porovnejte si je s lípami na náměstí v téže obci. Krásné mladé stromy začínají zdobit naše obce. Platany, jerlíny, akáty, javory, lípy i duby rostou do krásy a daří se jim. Babyky vyřešily Staroměstské náměstí i Kampu. Nebo pěkná lípa před novým proboštstvím na Pražském hradě. V krajině občas narazíte na mladou alej, až vás to donutí zastavit a vystoupit z auta. Dvacetileté stromy začínají měnit tvář naší krajiny i našich měst. Mladá republika má toho za sebou mnoho zlého, ale i mnoho dobrého.

Dík patří všem těm lidem, kteří stromy sázeli a ještě víc těm, kteří o ně zapečovali. Každému kdo nelitoval kýble vody v parném létě, každému kdo lhostejně neřekl „to je města“. Každému, kdo dělal pěstební řezy, opravoval úvazky a závlahové mísy. Je to hodně práce, když se má strom ujmout. Stromy mladé republiky jsou dílem mnoha přičinlivých zahradníků, dobrovolníků, nadšenců a v neposlední řadě i krajinářských architektů a úředníků správ zeleně. Bez nich bychom se dusili už teď.

Mladé stromy mají velikou moc. Nevěříte? Nevšimli jste si, jak ten krásný mladý platan dokázal vyhnat auta z Malostranského náměstí? A jak se pod ním teď krásně sedí a rozjímá. Celé si to vzal. A  lidé s ním. Stačilo pouhých dvacet let.

Lidové noviny 13.ledna 2018 (krácená verze)