Mysterium babiččiny zahrádky

Kousek země pečlivě opatrované ve svých vůních, barvách, kráse a smyslu. Koutek s příchutí bezpečí, míru a trochou sentimentu. Tak nějak si ji představujeme.

Životem si neseme vzpomínky, přicházejí k nám příběhy, vybavují se obrazy a z nich se nám postupně modeluje obsah některých pojmů. Babiččina zahrádka začala vznikat často v době, kdy jsme viděli růže z podhledu, pivoňkám jsme se dívali do očí a slunečnice byla pro nás nedosažitelně vysoká a obří. Někde hluboce v nás tahle zkušenost zůstala a jako jednu z pohádek si jí mnozí neseme životem. Na několika čtverečních metrech se odehrával náš svět poznávání a nepřeberného množství zkušeností, kterými nás obklopoval. Každý list, plátek květů, kamínek, beruška či motýl znamenal pro nás téma na dlouhé minuty či hodiny. Bez času a prostoru jsme se pohybovali v nekonečnu vnímání. Později jsme všechny tyto skutečnosti načetli jako každodenní fakt a všechno kolem nás se již sestává jen z opakování toho kdysi poznaného.

Zůstane-li snad v někom stopa rozšířené zorničky z letu čmeláka, rozvíjení poupěte, cesty kapky rosy slzavým úžlabím listu, říkáme, že se „umí dívat“ anebo že nezapomněl „být dítětem“. Je-li toho víc, než náš dnešní svět snese, stává se dotyčný podivínem, umělcem nebo pěstitelem květin. Pak je pro nás tak trochu bláznem, ale neříkáme to ve zlém, protože se v nás vždycky zachvěje ta malá dušička, kterou jsme sami kdysi měli. Vše ostatní v nás vyvolá závist z té ztráty.
K stáru se svět zmenší. Nebo alespoň kdysi to tak bývalo a co bylo kdysi blízko, je náhle daleko a naopak. Čas se přeformuluje a máme na sebe se zděděnou růží více času. Donutí nás se vnímat navzájem. Snad i proto nás moudrá příroda vybavila reciprocí a děti si leckdy tolik mají co říct s prarodiči. Babiččina zahrádka se tak stává dovednou slovesností, která drží naši lyži ve stopě, lopatku v záhoně, rohožku v předsíni. Záchytný bod pevný ve svých floxech, pivoňkách a kopretinách. V rozdílu mezi kosatci a mečíky, který malá hlava kdysi nebrala. Jaký je sakra rozdíl mezi kosou a mečem? Husita v nás říká, že žádný. Záleží na okolnostech. A přeci kvetou každý jináč.

Mnozí autoři i profesionálové se snaží podchytit krásu a pointu, zřídit žánr a zaškatulkovat estetiku babiččiny zahrádky. Pokoušejí se najít ten správný algoritmus řazení rožců, netřesků a petrklíčů pod bohyškou, omějí , kohoutkem a šantou. Jejich značkový výrobek se snaží pak prodat městským emigrantům na venkov či vnutit na zmrtvělé návsi prostoru, který kdysi vymřel odchodem všech pod třicet. Když si uděláte snídani z vlastní zahrádky a klepnete do ní vejce od vašich slepiček, není to totéž jako omeleta pana šéfkuchaře ze slovutného hotelu. Nahodilost i náhodnost nabídky se tu snoubí s pocity pěstitele, který sklízí tak, jak zasel. Tuto tichou pýchu nelze prohnat přes peněženku a nenaplní náš hrneček tužeb. Pouze vlastní píle v potu tváře tyto pocity přináší.

V čem tedy tkví kouzlo babiččiny zahrádky, když jí nemůžu přenést? Si jí přeci vyfotím a hned zítra si jí nechám vysadit od zahradnické firmy na klíč! Smůla. Nepovede se to. Vsaďte se. Kvalita vzniká nánosem. Veličina času, příběhu a práce se zde nedá nahradit a je to tak dobře.

Mám tedy říct, jak taková zahrádka vzniká a kde se její mystérium bere? Mohu se o to pokusit. Nicméně vaší osobní zkušenost nepřebiju a ta zůstane navždy nejsilnější. Na prvním místě padlo slovíčko nános, které pracuje s časem. Popíšeme si to třeba takhle. V sousední vsi byla v jedné předzahrádce pivoňka, co nikde jinde není a paní ji nechtěla pustit, až sem jí dal ten kosatec, co nikdo nemá a stejně potřeboval rozdělit, protože mu začal stínit ten plamének, co sem přivezl, jak sme byli na výletě na Dobříši. Druhou věcí je příběh, protože tu růžičku mám po mamince a klubkatý zvonky sou tu od doby, kdy přijela na Josefa teta ze Lhůty a dostali sme jí z baráku až na Velikonoce, které byly ten rok obzvláště pozdě. Třetí je samozřejmě práce, která si sebou nese už v tom našem 21.století takový punc nechtěného. Jenže jedním dechem ti co propadli vášni, přiznávají, že „hrabat se v zemi“ je radost a zatímco jedni na tom nechtějí „nechat ruce“, druzí tam už dávno nechali i hlavu. Strávit dopoledne s děcky na zahrádce vometáním mezi květenou je veliká radost. Trochu se popleje, nařeže do vázy, přidají se opory, trochu přihnojí, pomrví, pokope a zahrádka je zase jako klícka. Nachová studem ze své krásy. A z těch máků co vykopala sousedka a hodila do skály. Bylo mi jich líto.

Cestujete li venkovem čí předměstími, žasnete, co všechno na předzahrádkách najdete. Ano, chápu, že osoba, která jde dnes na poštu podat telegram, vypadá jako pračlověk a zklamaně se může šourat domů nad zkázou někdejší ikony pokroku. Na druhou stranu se v našich zahrádkách přes plotek z doby před první světovou válkou překuluje růžička „Pozdrav z Teplic“ vyšlechtěná v předminulém století Rudolfem Geschwindem na Slovensku. Stejně jako se na bráně hřbitova vzpíná „Máňa Böhmová“ od kdysi slavného zahradnického Bati z Blatné a ve třech vesnicích na Vysočině najdete trsy narcisů, které nikdo již v Evropě dávno nepěstuje. Tak se v rodinách dědí šeříky, které děda dostal od Masarykova zahradníka z Lán, angýnky přinesené legionáři z Ruska a někdo jistě chrání malý oplégr pěkně zabarveného floxu, co porůstal kameny alpina u Čapků. Věčným dokladem budiž mýtus kopretiny „Česká píseň“, kterou je nutno přemnožovat velice často a nepozornému pěstiteli okamžitě zajde. Přesto se tu a tam udržela od roku 1924, kdy jí zahradník Vejtasa uvedl na trh. Většina květeny podané přes plot sice nemá žádné jméno, ale má výjimečné vlastnosti. Vloni jsme v Bystrém u Poličky viděli tak krásnou bílou astru, že bylo bezpodmínečně nutné oddělit srkz pletivo řízek a zavést ji „do kultury“. To není jen nenechavost nás zahradníků, ale kdekoho posedlého. Samozřejmě je velmi mravné se doptat a v případě že není koho, uzmout jen postradatelnou část rostliny.

Babiččina zahrádka je tedy spíše mysterium, než mýtus. Můžete jí nalézt a můžete k ní být hluší. Někomu ta změť přijde k vzteku nad sebou samým. Jiný ji dá do pořádku, nechá tam tři dny a nevyhodí jedinou kytku. Přesto bude kompost plný. Je to poklad. Nemůžete si jí koupit v sáčku, ani si jí nalistovat v brožuře a obšlehnout. Musíte jí žít a věřit jí. Stejně jako každému kvítku, které v ní roste. Možná jste jí zdědili a neznáte jejich příběh, jejich kořeny. Těch lodyh. Ale máte-li vkořenit i vy, pak je to jedinečná příležitost prokázat úctu a pochopení těm, kteří tu byli před vámi. Je to cesta, která se nabízí, protože kytky vám toho nakonec o místě hodně prozradí. Stejně jako kdysi klukům, kteří otevřeli rezatá vrátka, aby našli kocoura i velrybu uprostřed světa o kterém neměli tušení. Nikdy nejsme dost staří na to, abychom se rozvzpomněli , jak vidět rosu, babí léto, chuť jablka a vůni hroznů. A možná najdeme, někde mezi listím v ořeší, i tu příslovečnou duhovou kuličku, která se kdysi zakutálela každému z nás.

Lidové noviny 12.září 2015