Nad vodopádem
Vetknout dům do čisté přírody je sen.
Lesy na pomezí Marylandu, Pensylvánie a Virginie jsou hluboké, pestré a členité. Pískovcové skály tu vystupují k povrchu v deskovité odlučnosti a porosty se tu prodírají zuřivé říčky, které umí padat z jedné pískovcové desky na druhou v úhledných závojích. Pestrost místní flóry je tu až zarážející a na své si přijdou milovníci všech pater. Mám tedy na mysli jak květin, keřů ba i stromů.
V těchto místech z bohatství lesního království nezbylo mnoho. Kůra jedlovců se využívala pro získání třísel k vydělávání kůží. Z bílých dubů lze jako ze jediných amerických zhotovit sudy. Červené duby byly díky své běli považovány za méně hodnotné, ale hodilo se nakonec každé dřevo z kterého se postavilo nebo zahřálo v zimě. U ořechovců stálo za úvahu zdali dát přednost sklizni pekanů nebo svodům těžby. Stejně tak u cukrových javorů to byla lačnost po ceněném sirupu nebo kácení. Americké buky tu mají větší a delší listy, protože v Americe je všechno větší a delší.
Pohledem současníka byl tehdejší les především krásný. Podzimní scenérie „indiánského léta“ nemají ve světě barev srovnání s čestnou výjimkou Japonska. Zatímco jedlovce tu po americku drží stálezelenost a s opadem postupně „vylézají“ z lesa, ořechovce jsou naprosto zlaté spolu se svěže žlutými stříbrnými javory. Červené duby dělají čest svému jménu a ambroně spolu s nimi. Báječný bronz předvádějí lyrovníky a rozverné jantárky předvádí cukrové javory. Pod tím vším na březích říček, potoků a nádržích strání tutéž muziku hrají muchovníky, ohnivé brsleny a viržinské vilíny, které do barvy kvetou a dokonce voní. To je velká muzika. Je tedy jaksi obskurní si zkraje léta popisovat podzimní hru, ale už máme po slunovratu, no ne?
V patách kmenů si sedí krvavěnky. Mají cosi společného s naším vlaštovičníkem, totiž rezaté mléko v žilách, které roní při poškození. Jinak si ale podobné nejsou a mají svěže bílé kvítky v jarním podrostu. Samozřejmě zlatě barví na podzim. Nechybí tu kapradiny potulující se mezi kameny.
Američané jsou povídaví a rádi se dávají do řeči. Jen tak. Moc hezky. Průvodce mě zastaví nad záhonkem o kterém mnoho neví. Nevymýšlí si a tak si povídáme o Praze. Byl tam několikrát a z kapsy sype příhody. Druhý průvodce byl „usměváček“ a turistku, která si postěžovala, že málo mluví o architektuře, jemně upozornil na to, že si zaplatila „grounds“. Tedy okolí. Věnoval se tedy okolí. Přírodě a lesu, který ze zplundrovaného kraje povstal díky jistým Kaufmannovým.
Edgar J. Kaufmann si zamiloval tento kout, zvaný „Bear Run“, stejně tak jeho junior, a od třicátých do šedesát let ho zušlechťovali. Někdejší majitelé obchodního domu by se nejspíš stali jedoním z mnoha příběhů amerického snu, kdyby se nerozhodli postavit si víkendové stavení. Co víc, najali si architekta jménem Frank Lloyd Wright, který zde ve svých 67 letech vytvořil své vrcholné dílo. Neusedlé, tvořivé, svěží a přitom opřené o piedestal dekád zkušeností.
Dům do divočiny nelze vestavět bez vlivu na ní samou. Kaufmanni s Wrightem vynašli velmi mimořádnou cestu, jak divočinu zachránit stavbou. Stavěli osmnáct měsíců a není snadné železa v praskajícím betonu ve vlahé divočině udržet po devadesátinách. Ale o tom tu řeč není. Ten dům se stal jedním z nejslavnějších na světě právě díky tomu, že spasil divočinu z které vzešel a která mu dala to, čím je. Obrazem člověka, který se stal užaslým divákem své krajiny a nestyděl se podělit o ní kýmkoliv druhým.
Vyšlo 24. července 2023 v časopise Echo.