Nadechnutí po krizi

Nabízí se tu pozoruhodná vývojová paralela. Počneme-li lety 1918 a 1989, předcházel jim značný oborový úpadek. První světová válka přinesla do zahrad do té doby zcela neznámý „plevel“ (existoval jen ten na polích, koukol a chrpa), ale do té doby nevídané byly i ženy, které začaly v zahradách pracovat (asi proto staří zahradníci říkali, že nejlepší herbicid je ženská ruka). Změna byla rychlá a důsledky fatální. Sadovnická střediska a technické služby konce 80.let procházely poměrně vleklým úpadkem, který lokálně překonaly větší firmy, stejně jako Velkou válku. Pro mnohé z nich byla ještě dramatičtější ekonomická a personální restrukturalizace, která přišla se svobodou 1918/1989. Po krátké krizi prvních let se nastartovala divoká konjunktura, která trvala několik tučných let až do roku 1929/2009. Během ní se razantně změnil školkařský sektor, některé staré velké závody padly a část fachmanů se vrátila (emigrace byla a bude) nebo osamostatnila a vybudovali nové firmy. Nové závody založila také mladá generace navrátilců z války/ze zkušené a napodobili to, co viděli venku a sami zkusili. Vznikají specializované závody. Staví se, fenomén zahradního architekta se rozvíjí o desítky nových tváří (zatímco po roce 18 se zahradní architekt ve společnosti usazoval, po roce 89 se už jen vykradla jeho dobrá pověst) a zakládají se především nové zahrady u stavebních celků na předměstí. Vzniká řada organizací, ideově se obrozuje nejen obor, ale i odborné školství. Charakteristický je hlavně nedostatek rostlinného materiálu a velký pohyb osob, které mění svůj život i kariéru. Všichni dostávají příležitost a těch několik starých, kteří šli od válu, nevidíme. Díky rychlému překotnému rozvoji se táhne víceméně za jeden provaz a obor nemá potřebu se nějak hlouběji zabývat sám sebou. Jde se dopředu. Typické je pohlížení na okolní země a ignorování vlastní historie (za republiky to byl hlavně vliv francouzského zahradnictví a často nepřiznaně i všudypřítomné německé literatury, v devadesátých letech pak vlastně celý „Západ“). Z Československa se díky průmyslu stává exportní ekonomika a otevírá se evropskému trhu. V rostlinách sílí import. Tehdy i tenkrát. Zahradníci ho kritizují, Tehdy i tenkrát s tím ovšem nic nedělají. Vznikají velké ateliery projektující pro vyšší třídu masově, ale dobře se uživí i pestrá paleta dalších, bývalými panskými zahradníky počínaje, přes architekty a umělci konče. Ti všichni se zabývají zahradou. A propuká vzájemná filipika, kdo je a kdo není tím pravým zahradním architektem. Školy se chopí příležitosti a tento obor prodávají na několika stupních ve velmi rozdílné kvalitě budujíce sebevědomí svým absolventům, že právě oni jsou těmi pravými. Pravdou je, že na špici stanuli ti, kteří se naučili toto řemeslo až přespolní praxí.

A pak přijde pád. Nečekaný a tvrdý. Za republiky byla konjunkce rychlejší a pád větší. Nám bylo dáno hezkých pár let navíc a období 2003-2008 patřilo mezi nejlepší roky, zrovna jako léta 1923-1928. Krize roku 1929 přišla k nám se zpožděním, vrcholila až v roce 1934 (ale ne u zahradních architektů, ti už se tou dobou zvedali díky klientele). Krize 2009 byla zase mnohem rychlejší. Každopádně se přestalo stavět, projektovat, sázet a samozřejmě i pěstovat. Rozvíjející byznys údržeb se dostal pod těžký tlak na cenu (nikdo ale neřekl, že si bude zahradu udržovat sám, standard je standard a rodina až naposledy). V těch letech je pro kohokoliv velmi těžké začít, nevznikají nové školky ani ateliery. Tragickou zimu 1929 nám zahradnicky vykompenzovala až zima 2012. Ale v roce 29 byly nížiny bez sněhu a jediná školkařská produkce, která přežila, byla pod sněhem ve středních polohách. Všechny tyto firmy pak Praha vykoupila. Zbytek se dovezl. Dovozem jsme koneckonců reagovali i my a vyšlapané pěšinky mnohdy neopustili. I za republiky se vozilo od Spätha z Berlína, ale ne tolik jako dnes od Lorberga. Ale cibulovin z Hillegomu šly vagony už tenkrát.

Přichází rok 1936, respektive 2016 a v ekonomice se začíná lépe dýchat. Velmi zvolna. Poněkud hůře se dýchá v Evropě, velmi zvolna. Zahradnicky je vše ale v nejlepším pořádku, pouze zahradním architektům se objevil nový žánr. Předělávky. Obvykle po někom. Zahrady potřebují úpravy či rozvoj, nových zahrad je méně a o to více se opravuje. Stát realizuje velké zákazky (opevnění/dálnice) a naplno jede export (zbrojovky/auta), vznikají nové firmy a co víc, nové koncepty. V krizi je ovšem entita oboru, Společnost pro zvelebování zahradnictví i Jednota zahradnická žijou z podstaty a generace ideových vůdců zestárla, zmizevše ze scény. Školy jsou v personální i ideové krizi, řada talentů odchází na zahraniční ústavy a mnozí v zahraničí zůstávají. Zprvu na zkušenou, později natrvalo. Pomologický ústav v Troji, symbol zahradnické identity, je vymístěn do Ruzyně. Časy se mění a obor se v atmosféře prosperity nemá vůli tříbit.

Pak přijde protektorát. Ochrana silnějším. Z pohledu zahradnického nepřišla „válka“, u nás se neválčilo. Souručenství zahradníků prezentovalo především obchodní příležitost „jedna říše-jedna faktura“ jako bezcelní unii napříč Evropou. I přes pozdější zákaz pěstování okrasných rostlin byly první roky velmi pozitivní, ceníky tučněly, obchod kvetl a projektovaly se krasosady cvičišť SS a zahrady prominentů Prag Film AG, jakož i nové smetánce. To už sem ale v čase napřed. Protektorát zatím nemáme, i když vůle ochraňovat tu je veliká. Uvidíme, co nám přinese doba korporátní, která přichází. Novou smetánku už máme. Tenkrát říkali, že nám „bude líp“ na Ukrajině a ve střední Asii. No tak uvidíme. Zlaté prasátko přeji na zítra. Veselé Vánoce.

23. prosince 2017