Najdi dneska zahradníka …

Zahradnictví z předměstí zmizela ve víru výstavby. Nikdo za ně nebral a nikomu moc nechybí. Přesto již několik přežilo a hledají si tvář i  zákazníky.

Možná si ještě vzpomenete na slovní spojení typu „Mám svého řezníka…“, kde jste mohli zařadit namísto řezníka libovolné řemeslo. Třeba zedníka, kadeřníka nebo kominíka. Tak kdysi bývalo zvykem i mít svého oblíbeného zahradníka. K němu člověk zašel, když mu květena na zahrádce kladla otázky, jimž nebyl sto rozumět. Zahradník poradil, poptal se co jak roste od pivoněk přes kakty až po dítka, a doporučil co nového vypěstoval. Zákazník si zahradu zahradníkovi důkladně prošmejdil, vyzkoumal co zahradník dá, co nedá a za kolik, vymámil několik novinek a spokojen odchvátal sázet. Zahradník přitom obecně platil za postavičku rázovitou, přirozeně moudrou a vůbec s přírodou srostlou.

Tato čapkovská idylka by vzala málem za své a přežívala v nemnoha idylických ostrůvcích, kde zůstaly zahrada a skleníky místem setkání. Stojí a padají na píli neúnavných rukou pravověrných zahradníků a ti tak nějak mizí ze scény jeden za druhým, jak jde čas. Nicméně nastoupilo několik málo nových a, ač mají tvrdý chlebíček, hledají si zákazníka. Ukazuje se totiž, že lidi se vlastně v zahradě setkávají docela rádi.

Jakub Krulich hájí jedno z posledních tradičních zahradnictví na pražském Břevnově: „Pěstitelé si nás najdou nejen kvůli sortimentu, ale i kvůli prostředí starého krásného zahradnictví, kde jim k pěstování i něco řekneme. Dokážou nás rozlišit od neosobního prostředí supermarketu. Dokonce se k nám lidé chodí v polední pauze i jen tak projít a odreagovat…“.

Vztah k rostlinám se změnil všeobecně a ke květinám obzvláště. Pod tlakem kultury hobbymarketů si lidé prostě na existenci zahradníka odvykli. Vstupem na evropské trhy se také většině zbylých zahradníků naskytla možnost nákupu mladého materiálu a náhle stačilo rostliny tedy jen dopěstovat. Ještě snazší bylo řadu rostlin prostě jen nakoupit a prodat. Většina někdejších zahradníků se tak stala velice rychle překupníky a na nějaké pěstování prostě rezignovali. Zákazníci kvitovali širokou nabídku s povděkem a zejména po vstupu do Evropské unie se s novými „prodejnami rostlin“ roztrhl pytel. Často si i nechali název „Zahradnictví“ ačkoliv s pěstováním a zahradničinou nemají lautr nic společného. Nicméně část zkušených pěstitelů si své zahradníčky vždycky dokázala najít.

V některých zemích Evropy můžeme vidět nové trendy. Objekty zahradnictví a jejich zahradníky zde pokládají za cennou složku předměstské krajiny včetně přínosů pro využití místních zdrojů, environmentální vnímání dětí a i třeba možnosti sociálních příležitostí. Navíc je to jedno z mála míst, kde se vyskytuje fyzická práce v její původní podobě. Můžete svým dětem vysvětlit, že pán, který „prohazuje kompost“ to nedělá „za trest“ anebo protože se „líp neučil“, ale proto, že jde o potřebnou práci. Kytičky navíc práci tohoto pána následně tuze ocení. To může přinést nejen dětem, ale i mnoha městským dospělým, trochu zaslouženého chaosu do jejich virtuálního žebříčku hodnot.

Vedle řady neziskových projektů věnujících se fenoménu pěstování, můžeme najít i několik vlaštovek, které hledají alternativu pro přežití pojmu „zahradnictví“ v jeho původním smyslu. Obvykle nelze zachovat někdejší podobu a většinu tradičních postupů, ale najdeme i pár takových „dobrých bláznů“, kterým se o to pokouší.

Na prstech by se pak dala spočítat historická zahradnictví, která drží nejen čest, ale i nebývalou hrdost a um zahradnického řemesla. Jednou z nejstarších zahradnických rodin jsou Vejtasovi z Jaroměřic nad Rokytnou. Jak se žije zahradníkovi na malém městečku popisuje Vladislav Vejtasa: „Máme se dobře. I když zahradník vždycky řekne, že se má pšatně, aby mu nikdo nezáviděl. Zákazníci si nás najdou díky doporučení jinýcha myslím si, že je tomu tak, protože jim vždycky poradíme tak, aby to bylo výhodné pro ně, nikoliv pro nás.“

Řady zahradníků dnes nejsou tak početné jako dříve, přesto mnohý neodolá a začne pěstovat. Mít vlastní zahradnictví je ale leckdy nedostižný sen. Prodávat může leda na výstavách  s trhovci a nebo zasílat poštou. Právě představa, že opečovaný výpěstek stráví v krabici řadu hodin či dní, je každému pravověrnému zahradníkovi noční můrou. Můžeme ale držet palce těm, co je mají zelené. Nebo si jít za svým zahradníkem.

Lidové noviny 6.března 2015