Napínavá léta průhonické zahrady

Průhonice jsou cílem výletů již po několik desítek let a ty cíle jsou tu v zásadě dva, starý zámecký park a Dendrologická zahrada. Druhý jmenovaný vede již déle než dvacet let Zdeněk Kiesenbauer.

OF:Jak Dendrologická zahrada vznikla a jak se dostala do dnešní podoby?

ZK: To je hodně dlouhý příběh. V principu toto místo vzniklo z toho důvodu, že tady byly v roce 1930, zhruba uprostřed dnešní Dendrologické zahrady, pozemky Československé dendrologické společnosti, která tady měla školky s okrasnými dřevinami. Tato společnost zanikla v padesátých letech, protože nebyla kupní síla „buržoustů“ a továrníků co by nakupovali okrasnou květenu. Pěstovali ve své době nějakých 11 tisíc druhů dřevin a trvalek. Což dnes žádná školka ve střední Evropě takový sortiment nemá. Když došlo k zániku společnosti, její majetek byl převeden na Výzkumný ústav okrasného zahradnictví.

Druhý významný zlom nastal v roce 1960-62 kdy vzniklo něco, co se nazývalo „delimitace“ a z politického rozhodnutí byl výzkumný ústav připraven o zámek a starý park, kam byl umístěn Botanický ústav akademie věd. Dodnes generace našich předchůdců tento fakt špatně nese.

Výzkumný ústav měl významné sadovnické pracoviště vedené tehdejším ředitelem docentem Bohumilem Kavkou, který ho dokázal udržet přes všechny společenské i politické změny od jeho zřízení v roce 1927. Ztrátou parku tedy přišli o to nejcennější, co ústav měl a co bylo dlouholetým výsledkem hraběcího úsilí (Emannuela Arnošta Silva Taroucy). Hrabě sám prodal park československému státu za jednu korunu. Což je na jinou diskusi proč tak učinil.

Tento stav kvasil v průběhu šedesátých let až do příchodu nového ředitele, Jiřího Marečka. Tomu vadila ztráta základního výzkumného pracoviště a proto prosadil, že vznikne nová pokusná zahrada tady, za dálnicí, na pozemcích někdejší dendrologické společnosti a hraběcích pozemcích. Bohužel tehdy připojili i 11 hektarů dalších soukromých pozemků, což byla v roce 1971 věc, kterou nikdo neřešil. To jsou začátky vzniku Dendrologické zahrady v současné podobě. Zhruba po dvou letech přizval ke spolupráci Drahoše Šonského, který tou dobou pracoval v Bratislavě. Začalo se projektovat a protože papír snese hrozně moc, plány byly velkorysé. Je škoda, že se nepodařilo vše neplanit beze zbytku, ale zhruba tak z jedné třetiny. Každopádně pro mě je po třiceti letech neuvěřitelné, že tady byly všude vidět ploty. Bodláky byly vyšší než výsadby. Přiznám se, že když si někdy prohlížím fotky, tak žasnu jak všechno narostlo, vyloupla se z toho zahrada a  vznikají zákoutí. Zahradu tvoří především světlo a stín a tyhle prostory už tu konečně vznikají. Je to neuvěřitelný zázrak, že se i v tý době podařilo něco takového založit.

Samotný pojem Dendrologická zahrada vznikl jak?

To se přenášelo ze zahrady Dendrologické společnosti. To bylo vždy centrum dění, tady bylo zázemí a proto všichni říkali „v dendrologické zahradě“ nebo zkráceně „v dendrologii“. Z toho vzniklo to jméno, možná trochu nešťastně. Správně se to pracoviště v době vzniku jmenovalo „Základní pokusné sadovnické a dendrologické pracoviště v Průhonicích“. My jsme z toho trochu v rozpacích, že když se zahrada otevřela veřejnosti, nazvala se „dendrologická“, protože to evokuje spíš zahradu zoologickou. Před lety jsme řešili jestli ještě název nezměnit třeba na „Zahrada na Štípence“, ale už to bylo příliš zavedené a dnes už to nemá smysl.

Co tu podnes zbylo z hraběcí dendrologické společnosti?

Hrabě hodně pobýval ve Vídni a stýkal se s celou řadou vlivných osobností své doby. S některými z nich usoudili, že by založili Dendrologickou společnost a v roce 1908 se tak stalo. Silva Tarouca nabídl společnosti své pozemky v Průhonicích. Angažovali významného zahradníka, Františka Zemana, později i dendrologa Camillo Schneidera. Zázemí společnosti se několikrát stěhovalo až zakotvilo právě zde uprostřed dnešní Dendrologické zahrady.

Vraťme se ale k budování zahrady tak jak ji známe dnes. To vypuklo v sedmdesátých letech díky tandemu Mareček – Šonský?

…a Souček, třeba. Ono jich tu bylo víc, ale tohle byly hlavní postavy. Jejich úloha byla různá a také se různí informace, kdo stál v danou chvíli za kterými myšlenkami. Každopádně to byla kolektivní spolupráce.

Zrod musel trvat řadu let a musel stát spoustu peněz. Kdo to vlastně platil?

Platilo to ministerstvo zemědělství a vznikalo to jako forma nebo součást širšího projektu. Začátek byl relativně těžký, protože bylo nutné obhájit vznik takového pracoviště, aby bylo kde bádat. V osmdesátých letech bylo poté vypsán projekt na „Stanovení sortimentů pro zlepšení stavu životního prostředí ve městech“ a to byl jeden ze stěžejních momentů. Tehdy nastoupila také řada nových zaměstnanců a v druhé polovině osmdesátých let se udělal největší kus práce. Zejména se zpracovalo to, co ti předchozí připravili. Pro příklad, v sedmdesátých letech se tu řešily trvalky na dvanácti hektarech, já už tu pamatuju jen zbytky pokusů na denivkách.

Jak ten zrod vlastně vypadal? Existoval hlavní plán a podle něho se sázelo?

Přesně tak. První práce bylo oplocení pozemku. Pak se planýrovalo, protože šlo většinou o polnosti. Byly tu také tzv. „nehodnotné pozemky“, které musel hrabě po první světové válce vyčlenit průhonickým vdovám. To je i důvod proč máme na některých pozemích podnes velmi mnoho majitelů. Po plotech následovaly silnice, rozvod vody a technické zajištění vůbec. Výsadby začínaly povětšinou až kolem roku 1980 a to výsadbami kostry a pláště. Šlo to tak, jak by se postupovat mělo.

To co tady dnes převážně vidíme jsou tedy stromy ve středním věku?

Ano, jsou sázené zhruba v letech 1975 až 1980. Pamatuji si, jak byl třeba tzv. střední pás neuvěřitelně druhově pestrý. Dneska tady zůstalo pár jedinců a stále se probírá. Ty prostory se mění a pracuje se s nimi. Ale tak to bylo zavedeno a s tímto záměrem založeno od samého začátku. Postupovalo se logicky. Kostry byly založeny převážně z domácích dřevin, s výjimkou douglasky, která se přidávala díky svému rychlému růstu. Samozřejmě tu máme i dubový remízek, který je dvě stě let starý a je patrný i na starých mapách, nebo samotná Štípenka, která vznikla kolem roku 1960 z docela jiných důvodů. Na konci druhé světové války byla v Průhonickém parku Rudá armáda. Docent Kavka sice údajně dbal aby polní kuchyně měly každý den dostatek dřeva, ale nikdy to nestačilo. Štípenka jsou dřeviny shromážděné na obnovu parku po tomto pobytu osvoboditelů. K tomu se přidaly některé další sbírkové kolekce, které se později všechny zabraly do celku zahrady.

Zdá se, že spoustu věcí se sázelo s tím, že se vykácí? K tehdejším technologiím to patřilo?

Ne docela. V sedmdesátých letech se pořídil velký přesazovací stroj a ten dělal nepřetržitě. Zhruba tři čtvrtiny stromů se tu přesazovaly ze školek už jako poměrně vzrostlé dřeviny. Každý strom měl jmenovku a byl tu tak rozsáhlý sortiment, k tomu pravidelně evidovaný, že to byla velká škola.

Z toho vyplývá, že jedna generace či skupina lidí sortiment shromáždila a další ho pak vysázela?

Víceméně ano, ale ono to pak šlo souběžně, protože v tý době jsme každoročně dováželi nové rostliny. Byly nějaké uvolněné devizy, dovezené matečné rostliny se přemnožily, napěstovaly a používaly dál. Takhle systém fungoval.

Kácení šlo samozřejmě pak ruku v ruce. Na té zralé louce to jinak nejde, než že se dělají mikroklimaticky husté porosty a ty se časem musí probírat. Já si teda osobně myslím, že umění probírek je to největší umění a nedá se to nikdy naplánovat. Tady třeba platí jedna taková poučka, kterou mi radila Miládka Opatrná, zděděná ještě po Bohumilu Kavkovi. Vybrat si cílové stromy a ty postupně uvolňovat. Ale ani to stoprocentně nefunguje, protože matky příroda neposlouchá a poučky nečte, takže občas zafouká vítr a padne to, co si tam člověk léta připravuje. Práce s porostem je nejsložitější a i nejtěžší, protože člověk má rozhodovat co má jít k zemi a co ne. Dneska, v době, kdy každý kdo jednou nasel ředkvičky, je najednou zahradník, tak je to popsat strašně těžký. Podstatou je umět si představit, jak všechno roste ve 3D prostoru a jak je to rychlý, jak se to zaplňuje. Když se to pokácí, dva tři dny člověk potom chodí nervózní, jestli to nepřehnal. Za týden si toho ani nevšimne, nikdo si toho nevšimne. Lidi pak na jaře chodí a řikají „je to nějaký řidší“ ale nikdo neví kde co chybí, to ani nezpozorují.

OF: Takže je rok 1984 a Zdeněk Kiesenbauer přichází mladý plný elánu do vrat…

Já sem nikdy nevěřil, že tady někdy skončím, já sem tady v podstatě zůstal. Ředitel Mareček tehdy dělal velký nábor, přišlo nás sem spoustu mladých lidí a hodně z nich tu čekalo na přijetí na vysoké školy a tak dále. Zejména v době revoluční tu bylo velmi málo starších kolegů a my jsme si tu žili jak ve škole. Tady se děly strašný věci protože nás neměl kdo umravnit.

Co je pravdy na tom, že část Dendrologické zahrady vybudovali pomocníci z Vietnamu?

To byla epizodka zhruba na dva tři roky. Moc toho tu prakticky nepotrhli. Začátkem osmdesátých let přišla výpomoc z Vietnamu. Bylo jich tak ke dvaceti, holky i kluci a všichni měli nějaký válečný rány. Pro nás to byl šok, my nic takovýho nezažili. Byli ale milí a zábavní. Pomáhali dělat oplocení a takovéhle práce. Pamatuju si jak v podzimních mlhách čistili v údolí kolem rybníčku, seděli kolem ohníčku a byla slyšet Internacionála. Ale ve vietnamštině. Byli tu ale krátce, část z nich odešla do masokombinátu do Písnice, někteří nás dodnes navštěvují.

Dnešní  Dendrologická zahrada se ustálila na jaké ploše?

Necelých 73 hektarů. Ovšem je to za cenu osmi hektarů, které jsou, zůstaly soukromé a platíme nájemné. Což nás omezuje v našem rozvoji, ale ne moc. Rámcově jsme rádi, že nás tu nechávají, protože jejich situaci nikdo neřešil. Je to podnes jeden z největších šrámů a bohužel je to v oblasti dnešního vstupu. Stále je tu snaha se vyrovnat nebo vykoupit, ale problém je v tom, že jsme zeleň v majetku státu. Je to těžké jednat, ale doufáme, že se najde vůle k vyrovnání.

Co je dneska hlavní náplní a smyslem Dendrologické zahrady?

Náplň se musela výrazně změnit po roce 1989. Do té doby se budoval velkolepý záměr, kdy byly dřeviny rozdělené podle toho, jak se používají v sadovnické tvorbě a sbírky tomu podléhaly. Takže se dělaly sbírky podrostových keřů, půdopokryvných, pyramidálních, převislých a tak dále. Po roce 89 se ukázalo, že tohle nebude cesta, kterou by stát byl ochoten nějakou formou podporovat. Ustav také přešel pod jiného zřizovatele, ministerstvo životního prostředí, které tento přístup nemá coby svou prioritu. Zhruba tak deset let se to trošku hledalo a v posledních letech jsme se stabilizovali na tom, že udržujeme soustředěný sortiment. Osobně to považuji za nejcennější, protože se tím nenarušil a nezrušil původní koncept. K tomu se přibraly aktivity důležité zase z jiných důvodů, protože ústav dlouhodobě spolupracuje na revizi a evidenci památných stromů České republiky. Sem se vozily rouby a založila se matečnice těch nejhodnotnějších památných stromů, aby se dál mohly kultivovat. Myslím si, že to patří k národnímu dědictví a je to důležité. Třetím okruhem je studium endemických dřevin České republiky. Pro první fázi jsme si vybrali jeřáby a podařilo se zmapovat a přemnožit všechny lokality. Poslední, co ale vždycky záměrem, ale začalo se naplňovat až po roce 2005, jsou osvětově vzdělávací aktivity, výstavy, exkurze a hlavně výukové programy pro školy. To je vždy o personálním obsazení. Před dvěma lety jsme postavili návštěvnické centrum, čímž se podařilo tyto programy stabilizovat.

Dendrologická zahrada je v tuto chvíli jediným velkým mladým parkem, s pravidelnou otevírací dobou, v republice, který je v takovém středním věku?

Srovnatelné je  věkově Arboretum v Brně i když je menší a uzavřené ve městě. U nás byla ovšem vždycky od počátku snaha otevřít a zpřístupnit zahradu veřejnosti. Což se stalo v roce 1992 a bylo to příliš mladé a surové. Tehdy byla návštěvnost ke třem tisícům a v té době jsme to nějak moc neřešili. V roce 2003 jsme dělali první výstavu tulipánů a návštěvnost stoupla na 13 tisíc. Od toho roku jsme stoupali každý rok o dva nebo tři tisíce a protože nikdy nebyly peníze na reklamu, byly to jen lidi, kteří si to předali. To je ohromná deviza a velký rozdíl proti průhonickému parku, kam chodí podle mě strašně moc vandalů, nebo takových těch návštěvníků, že se tam takzvaně „chodí“. K tomu nemaj vztah. O nás stěží někdo věděl. Nikdy sme neměli problém, že by nám tu někdo něco devastoval. To byly náhodné jevy. Puberťáci na výletě naházeli lavičky do jezírka a podobně. Ale to byly ojedinělosti. Nechodí sem lidi, protože se to „má“, to je naše výhoda.

OF:Dnešní návštěvnost?

Sahá ke 44 tisícům ročně. Kapacita zahrady je podle mě zhruba šedesát tisíc a pak už to bude lidi odrazovat. To už je vidět v květnu o víkendu, kdy jde většina tupě po asfaltce a nikam neodbočí. Ale přibývá těch, který přijdou piknikovat s košem a tráví tady celý den. Rodina, parta přátel nebo tak. Když se zahrada uklidí, není tu nepořádek. Chodí sem slušný lidi. Není to jak v městském parku. To mě taky těší. Ono nás  to motivuje všechny, že děláme něco pro normální lidi.

OF:Jste známí také tím, že jste park, kam můžou děti a nemůžou psi.

Ano, to je snad největší zdroj kritiky. Tvrdě odoláváme a odmítám z tohoto stanoviska couvnout. I když jsme nazývání „canisfobiky“, ale mě je to celkem jedno. Psi mam sice rád, ale ne tady, protože si myslim, že do zahrady pes nepatří. Hlavně ale proto, že je tady hrozně moc dětí, tak to je, mimo jiné, taková rovnice. Mámy sem chodí právě proto, že sem nesmí pejskaři.

Rozhodli jste se dát přednost dětem?

Ano, přesně. Já se jen bojim abysme to nepřehnali i s těma starcema. Protože někdy těch dětí je opravdu moc. Vlastně největší škodná sou děti a psi. Je pravda že děti nenadělají takovou tu škodu vážnou, nikoho nepokoušou, nejsou to trvalé škody. Dobře, přerovnají jmenovky. To už k tomu patří. To se dělá v každé zahradě.

Největší hrozba Dendrologické zahrady?

Tím je bouřlivý rozvoj zástavby v okolí. Ono se to nezdá, ale největším problémem jsou přívalové vody. Když si člověk představí kolik desítek hektarů zaasfaltovaných a zastřešených ploch je na tom svahu nahoře nad zahradou vedle dálnice, je to pro nás hrozba. Obce se snaží situaci řešit, když vidí ty následky. Bohužel už je pozdě. Když přijdou silnější srážky, tak je to voda řadu hodin a teče vrchem. Pak je trapné, že přijede zájezd zdaleka a aby se dostal ke sbírce rododendronů, musel by přebrodit řeku. Všechno hezký je za ní. To už je jen k naštvání. Chtělo by to udělat lávku, po které toužím právě z těchto důvodů. Třeba se najde sponzor, který by na to milion dal a já bych šel v první řadě do této lávky, protože by to vyřešilo mnohé.

Máte sponzory?

Nejsme sportovci, takže jsme stranou pozornosti sponzorů, ale tu a tam nějaký dar spadne. Největší dar jsme dostali od soukromé osoby. Bylo to poslední přání jednoho z našich pravidelných návštěvníků. Zrekonstruovali jsme za ty peníze všechny chodníky v expozici popínavých dřevin pod velkou pergolou a vůbec spoustu další práce. Pomohla i podpora z projektu pro genofondové sbírky a koupil se mobiliář, opravily se ploty cesty, závlaha, prostě ty neviditelné drahé technologicky náročné věci. Bohužel od té doby podobný program nevyšel. Já sem na druhou stranu rád, protože když spadnou velký peníze naráz, tak je to velký pokušení dělat blbosti. Když je peněz málo, člověk si to víc rozmyslí a šetrněji s nimi zachází. Navíc je nás málo a zahradníci nejsou a nedají se sehnat.

Kolik měla zahrada zaměstnanců v roce 89 a kolik má dneska?

Tehdy zhruba 40, v létě i 45, dneska jsme zhruba na polovině, ale přibyla řada jiných činností. Třeba prodej vstupenek a prodej rostlin. Poctivou zahradnickou práci každý den v zahradě dělá 14 zahradníků v terénu. Vloni po dlouhé době přišel nový kluk, kterej není zahradník ale je mu sedmadvacet a  chce to dělat. Tady byla vždycky klika, že ti nejlepší byli nezahradníci. Škola nic nového nepřinese. Nebo školství. Bohužel.

Lidové noviny 27.května 2017 (krácená verze)