Nastupuje generace mojitově levandulová

Zahradník, zahradní designér, perenář, vysokoškolský pedagog a publicista, to všechno je Ondřej Fous. V loňském roce se navíc zásadním způsobem podílel coby autor krajinářského řešení na revitalizaci dlouhodobě zanedbaného prostoru Čelakovského sadů a  okolí Národního muzea.

Jakým způsobem si Vás právě zahradnické řemeslo našlo?

Pokračuji v rodinné tradici. Náš nejstarší zaznamenaný předek, Pavel Fous, údajně narozený roku 1600, žil u staré tvrze Zavlekov u Klatov. V té chalupě Fousové pořád žijí. Vždycky se tam hospodařilo, pěstovalo, včelařilo. Vyháněl sem tam jako kluk na pastvu husy velké jako já a bál se jich. Dědeček z matčiny strany si začal zase se šeříky. Byl to místní štěpař, rouboval pláňky po mezích i lidem na alejích. Taky velký sokol a ochotník, znal se s panem Krejsou, zahradníkem prezidenta Masaryka z nedalekých Lán. Ten dědečkovi poradil, ať se vydá za šeříky do tehdy největšího republikového syringária pana Jaroslava Veselého v Molitorově, kde měli stovku odrůd. A dědeček se tam vydal a poté vysadil podél rybníka na hranici svého pozemku šeříkový taras, který je tam dodnes. Starost o něj teď padla zrovna na mě. Já vyrůstal na Mělníce, kde se moji rodiče seznámili v semenářství Vyskočil. Podle svědků jsem v útlém věku prohlásil, že tulipán je nejkrásnější kytka na světě a tím bylo rozhodnuto.

Po střední škole zahradní v Mělníce přišlo vysokoškolské studium v Lednici.

Atmosféra devadesátých let byla výjimečná, staří fachmani studentům velice fandili a přáli jim, aby dosáhli v životě toho, čeho oni nemohli. Potkal jsem se na Mělníce například s Františkem Smýkalem, což byla velká zahradnická osobnost a dokázal nás skutečně nadchnout.  V Lednici jsme se za léta studia setkali s řadou kapacit, za mnohými jsme jezdili do Brna, prochodili široké okolí a začali cestovat stopem po světě. Nakonec jsem studium přerušil a odjel do Anglie pracovat pro The National Trust a ve školkách, což úplně přepsalo můj světonázor. Pak přišla Jižní Amerika, Japonsko a další padesátka zemí včetně mojí zamilované Barmy. Na cestování bylo ovšem potřeba vydělat nějakou korunu. Tak jsme se v roce 1996 s kolegou Martinem Hajmanem dostali k první vilové zahradě.

Šlo o prvorepublikovou vilu?

Starší, z doby před první světovou válkou. Byla to vila zahradníka v Mladé Boleslavi. Stalo se mi to osudným, k vilám se za posledních dvacet let neustále vracím. Během školy sem jezdil většinou stopem a potkával jsem tak lidi, kteří si mě najímali. A měl jsem setsakramentské štěstí, byli to vesměs klienti s velmi zajímavými životními příběhy. Dali mi za uši a vychovali mě. Když studium skončilo, pořídil jsem si malou školku na dřeviny a z Anglie sem přivezl i pereny – trvalky. Zároveň se rozbíhala moje zahradně architektonická praxe. V roce 2005 přišla pro mě velmi důležitá chvíle: Inéz a Jim Cusumano, majitelé zámku ve Mcelích, mě přizvali ke spolupráci a v průběhu zhruba deseti let jsme zámecký park proměnili v kvetoucí zahradu.

Má mcelský park a zahrada nějaký jednotící prvek?

Původní anglický park byla poněkud slepovaná kompozice, navíc v objektu předtím fungovala civilní obrana a destrukce byla děsivá. Vesnice původně stála na okraji temného, hvozdu, dole byly bažiny. Obyvatelstvo se usadilo na břehu, na rozhraní světla a tmy, a začátky musely být těžké. Staroslověnské slovo mčieti, ze kterého pochází název Mcely znamená vléci břímě, břemeno osudu. A to byl pro mě silný příběh i v tomto parku. Místo tam má temná stránka dubů a buků, a zároveň světlá stránka v kraji typických růží a jablek. To všechno jsem se rozhodl spojit poměrně šíleným nápadem, kterému se říká šalvějový šál: dvanáct tisíc šalvějí je zde vysazeno v jednom pruhu, dlouhém půl kilometru, který vede přes celý park. Tato modrofialová linie, která kvete v červnu a pak opakuje kvetení během podzimu, je taková nit, které park prošívá dohromady. Stará se o ně hlavní zahradník, Jan Ulbrich, já dohlížím.

A další projekty?

Následně přišly desítky jiných projektů, jakkoliv se do Mcel stále vracím. Vila Helenka, kterou stavěl premiér Antonín Švehla pro svou dceru a jejíž zahradu tvořil Josef Kumpán, přední prvorepublikový zahradní architekt, přišla ve stejném roce jako Mcely. Dodnes přetváříme okolní krajinu, a jelikož majitel sbírá po světě duby, je s čím pracovat. Na dlouhá léta jsem se věnoval hlavně privátním sídlům, právě díky vilám a jejich zahradním architektům. Ono je to takové vlákno. Alois Josef Kulišan pracoval pro stavitele vodovodů Svitáka ve Staré Boleslavi, ale také dal své lidi Karlu Čapkovi. Chodil k němu na zahradu Vladislav Vančura, který sám měl zahradu od Zdenky Košákové, první české zahradní architektky, která studovala v Lednici zrovna jako v Berlíně. Čapkovým přítelem byl i František Langer, kterému zahradu projektoval Otokar Fierlinger, stejně jako Benešovům v Sezimově Ústí, kde měl atelier. Jeho projekty se střídaly v tehdejších časopisech se statěmi výše zmíněného Josefa Kumpána, který se vrátil po válce do Čech z Berlína. Nedávno jsem přinesl domů katalog firmy Vyskočil a otec ukázal fotku jeho hlavního zahradníka Karla Lince, řkouc „ten taky studoval v Dahlemu“. Mě Berlín potkal před pěti lety a asi se mě taky jen tak nepustí. To je ale jiné povídání. Z projektů, které mě poslední dobou potkaly, bych vyzdvihl práci na zahradě Karla Čapka se Štěpánkou Šmídovou a na zahradě Rothmayerovy vily se Štěpánem Špoulou a Marií Gelovou. To jsou mimořádné milníky našich zahradních dějin.

A co práce ve veřejném prostoru?

I poslední jmenované vily jsou či budou zpřístupněné. Moje práce je k vidění i ve veřejném prostoru, třeba záhony před letohrádkem Hvězda. K větším projektům jsem přizván obvykle do širšího týmu. Poslední dva roky se opravdu hodně projektuje a tak je nasnadě, že dříve nebo později dojde i k nějaké zajímavé realizaci. Třeba zakrytí spořilovské spojky nebo park na Židovských pecích.

Vaše jméno je spojeno také se zámeckým zahradnictvím ve Ctěnicích

Když se jedny dveře zavřou, jiné se otevřou a mně se to v životě stalo několikrát. Spolupráci ve Ctěnicích mi nabídl kolega Tomáš Jiránek, vedoucí autorského týmu obnovy, plácli jsme si a zahradnictví oživujeme už jedenáctou sezónu. Život zahradnictví je dílo celého týmu lidí, já jsem jenom kormidelník. Projekt nabízí zahradnickou alternativu, tak jsme to kdysi nazvali. Ne, že by to byl návrat do nějaké úplné historie, zahradnictví je poměrně moderní, ale snažíme se pracovat v duchu řemesla. Máme vlastní mateční rostliny, opatrujeme je ručně a osobně, mícháme si vlastní zem. Snažíme se lidem nabídnout jiný výpěstek, než vidí všude okolo.

Se současným boomem návratu ke kořenům a k autentickým věcem předpokládám, že příliv zákazníků narůstá.

Jak se to vezme. Od starších ročníků jsme slýchávali, jak se naše zahradnictví podobá těm, které existovaly dříve. Teď už ale přichází lidé, kteří takové zahradnictví nikdy neviděli. Generace pivoňkově rudbékiová už odeznívá, byť je máme rádi a rádi se s nimi vídáme, a přichází generace mojitově levandulová. Je to pro nás otevřené téma, řada lidí rostliny chápe víc přes kuchyň, než přes krásu. Je na nás, abychom našli způsob, jak ty věci propojit.

Je samotná krása ospravedlnitelný důvod k existenci?

Nikdy to nebude samotná krása, ale má se stát součástí hodnocení. Naše společnost umí měřit všechno penězi, dokonce i výhled z bytu. Pozor ale na krásu bezchybnou: rostliny ze skleníku pěstované pod chemickou clonou mají extrémně vysoký koeficient „krásy“. Ale jsou falešné jako pětník. My často nabízíme rostliny, které mají třeba špatný list. Je to důkaz o tom, že byly pěstované přirozeným a přírodě blízkým způsobem. Věřím tomu, že v zahradnickém oboru nastane určitá obroda, protože způsob, jakým se dneska rostliny pěstují, je až na výjimky opravdu příšerný, na úrovni slepic v klecových chovech.

S potřebou autenticity možná souvisí i Vaše inspirace obdobím První republiky

Mám k tomuto období kritický obdiv. Když srovnávám období před první světovou válkou a období První republiky, s dobou mezi rokem 1990 a dneškem, jsou to podobné časové intervaly. Dívám se, co zvládli oni – a to měli válku, a co jsme zvládli my.  Byli schopni své osobní cíle upozadit pro cíle společné. Ne vždy, ale leckdy. I když jsou stíny těchto časů obsažnější než jejich lesk.

Vývoj společnosti přerval komunismus. Je možné se dnes podívat třeba do Německa nebo do Rakouska s tím, že právě to je situace, kde my budeme třeba za dvacet let?

Myslím, že vůbec ne. Dohánění Západu je pryč. Přervání komunismem je v naší branži částečně fikce, zahradnické struktury tady paralelně byly a vyvíjely se, ač redukované na míru společenské potřeby. Udělal se kus práce, která byla počátkem 90. let velmi dramaticky upozaděna. Teď přišla éra hledání naší vlastní identity. Zjišťujeme, že okopírovat jakýkoliv objekt, který se vyskytne kdekoliv v zahraničí, a razítkem ho přenést sem, takový přístup naprosto selhává. Přijde mi nesmírně prázdné mluvit o dynamických společenstvech a „přírodě“, když využíváte technologie a ideová východiska 70. let, kdy byl směr namířen jaksi opačným směrem. Tohle umisťování transplantovaných technologií možná fungovalo jako dočasná záplata na vytoužený pocit „už je to tu jako v Německu“, ale myslím, že společnost se posouvá a řada autorů stále razítkuje. To je časovaná bomba. Vidím to na svých studentech.

Co znamená razítkující autoři?

Vedu atelier „Dynamika v kompozici rostlin“, který jsem před lety vnutil do studijního programu suchdolské ČZU a ještě jsem nabídl všem studentům „perenářskou školu“, která není vůbec školou v pravém slova smyslu, spíše taková dílna o pěstování rostlin a jejich použití. Studenty svádí jednoduchá řešení a vytváření kompozic z polotovarů. Základní tvůrčí postup od analýze k syntéze se vytrácí a stávají se z nich umisťovači. Nevnímají místo. Stejně jako film zamořil „product placement“ i my zápasíme s touhle náhražkou kávy z prášku. Tenhle kurz vzdělávání mi pije krev. Nezbývá než vytvářet alternativy a nabízet je. Pít už musí každý sám.

Správná péče je nejdůležitější

Letos v souvislosti s výročím republiky proběhla hromadná výsadba památných stromů, to Vás jako zahradníka musí těšit

Byla to téměř vzdělávací vlna. Dominantní strom, který bude stát sto a více let, to je nesmírně silné zadání prostoru. Takový strom určuje často prostor ještě déle, než stavby okolo. Stromy se musí sázet se zodpovědností. Angličané mají komiks, který se jmenuje „Zabij svůj oblíbený strom“. Je to příběh o mladých manželích, kteří si koupí nemovitost s krásným starým dubem. A během stavby kopou různé sítě, přestavují, budují parkovací stání, až tím postupně strom zabijí. A přitom důvod, proč si koupili právě tento domek, byl ten strom. Když sázíme stromy, musíme se o ně taky starat. Slovo „zeleň“ se začalo užívat jako náplň plechovky s barvou. Park nebo zahrada jsou ale na prvním místě prostředí. Bohužel jsme se zde dostali do pasti našeho vlastního sentimentu: když je fatálně poškozené dřeviny nutné kácet, lidé si najednou vzpomenou, že ty stromy jsou jejich. Čtyřicet let se o ně nestarali a teď se k nim přivazují, aby se nepokácely. Obviňují „město“, ale město jsou oni, město jsme my, každý z nás. U nás se nové generace stromů nevysadily minimálně ve dvou cyklech, je těžké najít třeba pěkný příklad mladé aleje. Nicméně existují, například lipová alej na vstupu do průhonického parku sázená Ivanem Staňou. To je exemplární příběh odvahy a zodpovědnosti.

Zlepšuje se z pohledu člověka Vašeho oboru kvalita veřejného prostoru?

Spíše se mění. Globální aspekty jsou dnes tak patrné, že se tím smazává rozdíl mezi Západem a Východem a my se s tím musíme nějak popasovat.  V letošním roce jsme dostali obrovskou příležitost změnit přemýšlení o veřejném prostoru díky práci na Čelakovského sadech a okolí Národního muzea. Jeden z nejzanedbanějších prostorů, přímo uprostřed Prahy, se dnes stal výkladní skříní zahradnického řemesla a všeho, co jsme se za posledních dvacet let naučili. Parku jsme dokonce založili facebookové stránky, kde všechny naše kroky popisujeme. Snažíme se zaujmout všechny potenciální návštěvníky parku, a vysvětlit jim naší práci, protože jedině na nich dnes záleží, jestli park přežije.

Okolí Národního muzea – unikátní proměna

Tento projekt by mohl být začátkem komplexního přístupu. V čem je jedinečný?

Na první pohled je patrné zpřehlednění prostoru a změna jeho estetické kvality. Vysadili jsme sto tisíc nových rostlin. Krása, ušlechtilost a zvládnutí místa mění i chování lidí. Jde o kolektivní dílo zahradníků a těch nejlepších firem, které jsme našli, všichni jsme se při práci kontrolovali navzájem.  Docílili jsme toho, že odpadl souboj o nejlevnější ceny a vypukl boj o kvalitu. Prakticky všechny technologie, které jsou použity, jsou inovativní: například prokořenitelné buňky pro stromy, které stromu zajišťují trvalý přísun půdního vzduchu i vody a tak umožňují přežít i v extrémních podmínkách. Právě podpora podmínek pro život rostlin byla prioritní.

Jsou v parku nějaké rostliny typické přímo pro Prahu?

Uprostřed stojí lípa, kterou zasázel Václav Havel s Alexandrem Dubčekem. Po těch letech zanedbání je bohužel ve velice špatném stavu. Jsou tam všehovšudy dva staré duby a jeden platan z původní kompozice. Samozřejmě nechybí jerlíny, které se v Praze používají hojně od konce 19.století. Stejně jako trnovníky. Pokud je trnovník kulturně veden, nezlobí. Sehnat trnovník pražský, který byl v roce 1924 vyšlechtěn speciálně pro Prahu, byl jeden z nejobtížnějších úkolů. Něco jako když Saturnin v červenci sháněl škrabošky čerta a Mikuláše. Nicméně náhodou se nám podařilo 22 kusů objevit a nejlepších 15 z nich jsme využili k obnově stromořadí podél ulice Mezibranská v kompozici odolné vůči solím z magistrály. Ve výběru rostlin nám ale byl velkou inspirací celý příběh místa i Národního muzea. Kašpar Maria Šternberk nás inspiroval introdukcí kavkazských dubů, naši první přírodovědci a botanici včetně rodiny Čelakovských pak dali za vznik botanickému kabinetu a české květnici. František Thomayer nám dal šeříky, jeho velký přítel a kolega Martin Fulín pak rabato. Kulturní příběh místa pak přinesl i tehdy časté rostliny přivážené z Ameriky a taky zahradníky oblíbené francouzské odrůdy. Našli jsme řadu historických odrůd tulipánů a narcisů, nicméně neváhali jsme sáhnout i po tradičním průhonickém šlechtění petrklíčů. Na jaře to vše pokvete.

Počítá se s intenzivní údržbou tohoto nově vytvořeného prostoru?

Myslím, že by se měl zásadně změnit celý model údržby pražských parků, a toto by mohla být první vlaštovka. Každý park má mít svého četníka a zahradníka. Musíme se vrátit k úloze městského zahradníka a někdejší „sadové komise“ s příslušnou pravomocí. Na nejspodnější úrovni funguje celá řada velmi profesionálních a oddaných lidí, jejichž práci dnes a denně ničí nesystémové kroky různé povahy. Chybí nástroj, který by komunikoval zdola nahoru stejně jako s veřejností. Některá města si touto obrodou již prošly, v Praze to bude komplikovanější. Nicméně stav parků od té doby co se o ně starají uklízeči, je tragický. Překvapuje mě, jak si na to lidi zvykli a nevadí jim to. Stejně jako jim nevadí narkomani, bezdomovci a všeobecný vandalismus. Chceme to zkusit prolomit. Máme připravený plán péče a skupinu autorského dozoru, bohužel příslušné úřady s naším přístupem nesouhlasí, neodpovídá jejich zvykům a prezentují ho jako drahý. Profesionální údržba je ale stejně potřebná jako její odborná kontrola a vyhodnocení. Například zálivka stromů na stavbě probíhala, protože jsme se všichni zahradníci shodli na tom, že je to nutné, ačkoliv to nebylo předmětem zakázky. Tento přístup v pražských parcích často chybí. Kropící vozy jezdí mezi turisty s pitnou vodou a lípy na Václaváku se nechají uschnout. Realizace probíhala i na prostoru mezi bývalým Federálním shromážděním a budovou Národního muzea. Často dnes čelíme dotazu, proč tu nejsou stromy. Hlavním důvodem je právě dlouhodobá zodpovědnost, s kterou musíme stromy sázet. Truhlíky na Smíchově nám snad byly dostatečným důkazem blbosti. Na 8 tisících čtverečních metrech je zde asi jenom 8% ploch, kde nejsou sítě, tubus metra, podzemní chodba nebo jiné konstrukce. A stavět se tu bude ještě mnohem více. Důležité je s inženýry mluvit jejich jazykem a stromy mezi jiné sítě zanášet také jako síť. Je zajímavé, že podobně postupoval třeba František Thomayer na konci 19. století, když sázel stromy na Václavské náměstí. Dal k lipám vystavět zdi, které chránily pod zemí jejich kořenový prostor před únikem plynu z plynovodu. Stálo to asi 25 tisíc zlatých, tehdy úctyhodná suma. Ale ani dneska to není levné. Pokud vzrostlý strom s prokořenitelným prostorem stojí například 200 tisíc korun, tak myslím, že to je přiznání reálné hodnoty stromu pro veřejný prostor. Vysadit neznamená zakopat a na to by si společnost měla zvyknout, pokud s námi stromy mají ve městech žít.

Lidové noviny 30.března 2019 (krácená verze vyšla pod názvem „Park má mít svého zahradníka“