Naučila kvést naše zahrádky

Příběh šlechtění rostlin je všeobecně znám a i přes veškerou snahu o maximální přírodnost i dnes děti obdivují jak se mohlo přihodit, že se ze statné žlutě kvetoucí kytky stalo postupně zelí, kedluben či květák. Případně jak z malvic planých jablůněk, tvrdých jako broky, narostly dnes běžné pumlíče zvíce menších melounů, které se musí krájet protože je nelze ukousnout. Příběh brukve a jabloně patří mezi nejmarkantnější , stejně jako třeba proměna obilí a vlastně všech kulturních plodin. Vynecháme li techniku genetické manipulace posledních let, najdeme za těmito příběhy staletí práce a pilného pozorování našich předků, kteří pečlivě podchycovali každé drobné zlepšení. Dnes už často nedokážeme ani plně využít co všechno do své práce vložili.

V Evropě dnes koluje zhruba sto tisíc kulturních rostlin, které můžete běžněji koupit. Instituce a sběratelé pak chovají další desítky tisíc historických variet nebo minoritních žánrů, které jsou součástí historického dědictví a nabízejí i rozsáhlý genetický potenciál. Další desítky tisíc skýtá pak světová kultura, protože velmoci disponují svými šlechtěními, jak jinak. A to zůstáváme jen v mírném pásmu.

Napadlo vás někdy jak je možné, že zkušený zahradník přijde na zahradu, kde nikdy v životě nebyl a často bez váhání vystřelí jméno rostliny až do kultivaru? Nevymýšlí si? Je to vůbec reálné? Každý dostatečně vzdělaný zahradník pozná zhruba mezi jedním a pěti tisíci rostlinami. Někdo jich používá více, někdo méně, ale pokud má rozeznat, letničky, dvouletky, cibuloviny, trvalky, keře a stromy v základním sortimentu, tisícovka je spíše minimum. Samozřejmě včetně řady druhů domácí flory. Řada zahradníků si toho ani není vědoma. Latina je součástí jejich života.

Zřejmě vám neunikl jistý rozpor. V Evropě běhá sto tisíc rostlin, zahradník pozná setinu a umí „minimum“? To přece není možné. Zároveň není možné, aby se někdo naučil vše. Navíc běžný laik musí mít při pohledu do zahrádek na ulici pocit, že je bezmála všude to samé. Jak to tedy funguje? Za nejbohatší trh je považována Velká Británie, kde obíhá v komerční sféře zhruba osmdesát tisíc druhů rostlin. Pro srovnání u nás mají sortimentálně nejbohatší školky v nabídce pět tisíc druhů rostlin a celkově se na  nabídka na našem trhu pohybuje zhruba na čtvrtině té britské. Ovšem s ohledem na to, že až polovina spotřeby okrasných rostlin se k nám dováží, nabídka je ve skutečnosti zcela nezmapovatelná. Je to dobře anebo špatně, že naši tuzemští zahradníci pěstují méně rozsáhlý sortiment? Není u nás o rostliny zájem? Čím to je? To jsou dobré otázky, které stojí za zodpovězení.

V celé Evropě existuje léty kultivovaná tradice „hodnocení sortimentů“. Ještě před sto lety byla sebekritičnost zahradníků na tak vysoké úrovni, že se novou odrůdu neodvážili uvést na trh dokud s ní neměli šanci uspět. Strávili tak šlechtěním často desítky let. Nebo měli prostě štěstí a přišli na něco, na co jiní ne. Ostatní zahradníci nejdříve novou odrůdu prověřili u sebe v zahradách a teprve když uznali, že přináší něco nového, zařadili ji do sortimentu. Obvykle tím tiše vytlačila odrůdu jinou, o které se řeklo, že je překonaná. To byla do značné míry stavovská čest panských zahradníků. Obchodní zahradnictví se ovšem takto úplně nechovala a postupná devalvace a zbytnění sortimentů přinesly potřebu další selekce. Částečně posloužily soutěže, které se uplatnily například v růžích. Podobně bylo publikováno nesčetně článků vychvalujících tu či onu odrůdu. Dříve nebo později ovšem muselo dojít ke svolání jury vážených zahradníků, kteří začali odrůdy hodnotit. To bylo samozřejmě obtížné a záleželo na váženosti i zkušenosti členů komise. Příliš velkou roli zde hrál osobní názor a zaujetí. Proto čas a vývoj přenesl proces „hodnocení sortimentů“ do vědeckého prostředí a tyto začaly být hodnoceny podle jednotlivých znaků na pokusných polích vážených institucí. Po pravdě, šlchtitelé mnohých odrůd se stali slavnými a váženými osobnostmi, které stály často v čele prosperujících závodů. O hodnotitelích toho naopak mnoho nikdo neví. Jejich mravenčí práce bývá opomíjena a jména zapomenuty. Přitom jejich přínos pro reálný život každého z nás je nesporný. Právě oni stojí za tím, že kytky kvetou, netrpí chorobami a rostou do krásy.

Jednou z nich byla i Milada Opatrná, nedávno odeševší od zahradnického nebe. Pracovala po celý svůj profesní život s perenami (vytrvalé zahradní květiny) a hodnotila je na průhonických políčkách. Během bezmála čtyřiceti let dokázala drobný obor, ohrožený úplným zánikem po druhé světové válce a s nástupem komunismu, propojit zpátky se světem a udržet, často velmi složitě, transfery nových odrůd ze Západu na Východ. Její práce a metodika byla naprosto precizní, například u kosatců hodnotila dle pětatřiceti parametrů, což v současné době nemá srovnání. Jelikož výsledky jejich testů končily postoupením genetického materiálu komerčním množitelům, lze bez nadsázky říci, že jen a jen díky ní české a moravské zahrádky kvetly i soudružských dobách. Právě kosatce, ale i pivoňky, ostrožky, denivky, astry, čechravy a desítky dalších vybrala pro kultury školek právě ona. Bez ní bychom se utápěli v přestárlých degenerovaných sortimentech izolovaní od světa. Možná se to zdá jako málo, ale to, že odrůdy dávají hodně květů, nelámou se, neválí se, netrpí padlím a dobře přirůstají, není vůbec samozřejmostí. Možná si ne každý uvědomí, když říká větu „dříve ty kytky vydržely tak nějak víc“, jakou pravdu má a kolik za tím vězelo práce. Celé životy.

S „paní Miládkou“ (protože jinak se jí v branži neřeklo) jsem natočil v roce 2006 několikahodinový rozhovor. Na závěr tedy dejme slovo jí: „Já sem do takového osmapadesátého roku víceméně sháněla sortiment, který přežil válku. Absolutně vyloučen byl jakýkoliv dovoz. Hledala jsem důvod jak vytrvalé květiny dostat do výzkumného plánu. To šlo ještě narazit na sortimentální práci, která se tehdy dělala u všeho. Což bylo možné jen tam, kde byl opravdu velký sortiment. To například u skalniček nešlo. Navíc všechno muselo mít nějaký hospodářský význam. Pro komunisty bal především nutná výživa lidu. Okrasné rostliny se prosazovaly velmi těžce. Taky nebyla taková poptávka. V Průhonicích byla hromada ´sběr´ a tam byly všechny německé katalogy. Z toho jsem si vytahovala popisy odrůd a srovnávala s tím, co se mi podařilo zchrastit. Daly se tak vyloučit alespoň hrubé omyly. Pak jsem sháněla staré zahradníky, kteří to ještě znali. Na Západ sem se dostala poprvé v šestašedesátém, tehdy začaly přísliby. Bylo to zjevení, když se objevil někdo z Východu a navíc někdo kdo byl z Průhonic. A oni Průhonice znali.“

Dokladem jejího středoevropského významu budiž to, že organizovala „náhodná“ setkání východoněmeckých a západoněmeckých zahradníků, kteří se tak mohli v tichosti potkat například na průhonickém alpinu. Jelikož se v NDR nesměly prodávat západní odrůdy pod původními jmény, udržovala také slovníček synonym pro obě strany Německa.

Ing. Milada Opatrná se narodila v roce 1927, během služby jejího otce v Žatci se dle svých slov od místních děti začala učit německy, který později stále zdokonalovala, do značné míry určil její profesní kariéru. Začátkem padesátých let nastoupila do průhonického výzkumného ústavu pro okrasné zahradnictví a věnovala zde celý život sortimentální práci. Její práce se postupně soustředila na vytrvalé zahradní květiny neboli pereny. Díky kontaktům zejména v německy mluvících zemích dokázala udržovat přísun moderních odrůd do socialistického Československa a její pěti až sedmileté polní testy svou metodikou překonávají současnou praxi předních evropských institucí. Rukama jí prošlo tisíce odrůd, z kterých velmi přísně vybírala „Doporučený sortiment“. Na desetiletí tak určila kvalitu kultury trvalek v naší zemi. Naučila naše zahrádky kvést.

Lidové noviny 21.května 2016 (krácená verze)