O králi Ječmínkovi
Musí být v zemi moravské nejhůře, když se králem sezóny stal ječmínek. Přesněji ječmen myší. Tato teplomilná jednoletá tráva je jedním ze skutečných vítězů letošního rozhodnutí mnoha samospráv. Nesekat.
Tohle nenápadné slovíčko se dostalo snad do všech novin, zpravodajství i do hospodských diskusí. Doposud jakoby platilo „sekám, tedy jsem“ a od náměstí přes parky, návsi až po poslední chatovou osadu se vždy rozjely krasné nové či účinné staré stroje a braly tu nekonečnou zelenou hmotu útokem od dubna do listopadu. Dokonce i romantici s kosou se těšili vážnosti vymírajících řemeslníků a umělců se svými nástroji. Co se vlastně stalo? Jaký zlom přišel v pokolení lidském, že nechalo přiběhnout pustinu do svých předsíní?
Trávník je pokořená květena. Pažit, tedy pravidelně krácené stéblo, vzniklo pastvou a žnutím. Vždy v této kombinaci. Hospodář chtěl co nejlepší žír pro dobytek a proto rostliny, které zvířatům nechutnaly požnul či jinak potlačil. S potřebou sena na zimu se ustálila praxe střídání pastvy a senoseče, kterou si hospodář velmi dobře naučil ovlivňovat co na jeho louce růst má a co ne. Trhy se senem ve Vídni či Praze a každém velkém městě, byly místem setkání znalců. Trávník na posezení je romantický konstrukt představy rajské zahrady, krásného sadu bez kuřinců a kačen, plný primulí, chudobek a fialek. Najdeme ho už na středověkých zahrádkách, pečlivě a pravidelně vyžínaný. Podobně jako stříhané tvary keřů a pnoucí květena na konstrukcích dokázal člověk zkrotit i v podobě trávníku přírodu do svého kulturního tvaru. Proto louka není trávník a nikdy jím nebude. Nepodobají se sobě ani účelem, ani složením, natož péčí. Mezi postelí a židlí je sice spoustu otomanů, křesel a divánků, ale nikdy to nebude totéž.
Náš vztah k trávníku prodělal v posledních desetiletích značný vývoj. Na jednu stranu získal pověst snobské zábavy díky golfu i kultuře greenkeeperů a na stranu druhou zůstal poslední požadovanou známkou dojmu uklizenosti a pořádku. V rámci boje o nejnižší cenu města vytlačily ze hry zahradnické řemeslo a dali levnou práci námezdní síle uklízecích korporátů. Umožňovalo to podepsat smlouvy na větší balíky práce, optimalizovat náklady a vykázat úsporu. V době prosazování outsourcingu na všechno se jen málo městům podařilo udržet technické služby, jejich zahradnickou sekci restrukturalizovat a hledat vnitřní kvalitu. Legendou se tak staly zejména Strakonice, jedno z mála měst, které dokázalo, že se o své parky skutečně starat umí a dokáže zůstat krásným. Valná většina měst ovšem plíživě přešla do bídy nejnižší ceny. Veřejné prostory stačilo zamést, zbytky dřevin řezat žací lištou a ostatní plochy prostě sekat několikrát ročně, když lidi moc ječeli. Série komunálních voleb ovšem do radnic poslala řadu sdružení a hnutí s mnohem niternějším vztahem k jejich městům, které zápasí v řadě úspěchů a neúspěchů mezi sebou a pojmem „zeleň“. Tichá rána přišla v roce 2015, když se během léta rozpadl třetí pilíř zakázek a firmy musely několik sečí pojíždět suchý prach v parcích. Tohle se už utajit nedalo. Ve víru otázek kolik sečí je vlastně potřeba a jestli by odůvodněnost sečí neměl vlastně někdo posuzovat, zanikla bohužel zcela otázka zásadní. Máme ještě trávníky? Většina našich trávníků byla zakládána síjí naposledy činností sadovnických středisek a v lepším případě při nějaké renovaci v posledním dvacetiletí. Jsou samozřejmě místa, kde nikdy nikdo nic nezakládal a seká se tam prostě to co je. Zkušený trávníkář to pozná pouhým pohledem. V trávnících tak za ta léta rostlo lecos a nikoho to moc netrápilo. Selektivní herbicidy se přestaly z důvodu úspor používat již před léty a navíc si zahradníci přiznávali, že nenáviděné jetelinky jsou někdy to poslední co žije. V suchých létech trávník zdánlivě uschne, tzv. upadne do dormance. Z ní se pak po dešti zase jeho srdíčka probudí. V létě 2015 bylo ale sucho moc dlouhé a významné části trávníků se vůbec neprobudily. Jen málokteré správě zeleně se do rozpočtu dalších let vešlo dosetí těchto děr odolnějšími druhy. Na výslunných pozicích přitom byly škody prakticky absolutní. Volná místa vždycky někdo zaplní a tichá přítomnost teplomilných plevelů přerostla v masivní expanzi. všimli si toho botanici, trávníkáři a pár osvícených zahradníků. Kosení přeci jen drželo tuto druhovou změnu poněkud na uzdě. Nestaneme se přece Středozemím nebo Kalifornií za dva dny.
Oč snadnější bývají rozhodnutí, o to drastičtější bývají jeho rizika a důsledky. Ječmen myší vyhrál už nejeden mač a tak ho najdete kromě Evropy v jižní Africe, na různých místech Asie i Ameriky. Teplomilná vegetace vtrhla do našich měst a my jsme jí právě otevřeli bránu. Bohužel jsme si k tomu zvolili volnou soutěž bez jakékoliv kontroly a rezignovali jsme na odbornost botaniků i zahradníků. Expanzivní druhy mohou být ve městech velmi nebezpečné. Možná si naši radní mysleli jak velice ušetří, když poslechnou divoké výkřiky a neposekají nikde nic. Nesekat není řešení. Musíme se ptát kdy, co a jak. Možná si mnozí mysleli jak prodejci sekaček budou bít doma děti a plakat. Kdepak. Chystají nové stroje. Ty staré budou totiž rázem k ničemu. Jednou se bude muset posekat, jinak se naše města změní v houští. Spáry dlažeb, obrubníků, koruny i paty zdí, okapy, praskliny, to vše je teď plné semen z neposekaných expanzivních ruderálních druhů. Až zaprší začnou klíčit. Budeme stát před těžkou volbou. Kosení nebo herbicidy. Protože jinak nás čeká ječmen, ježatka, křídlatka, bolševník a nakonec pajasan. Dostaneme jen to o co jsme se zasloužili. Nevím jestli všichni ti, kdo si přáli motýle, budou spokojeni s tím co vyvolali.
Lidové noviny 27.července 2019