Obživnutí zahrady
Krafferova zahrada je poslední velkou zahradou v Jindřichově Hradci.
To místo mám rád, a nejen proto, že se tam odehrála zajímavá setkání v mém životě. Zahradničina v tom místě přímo kape a je staletími vrostlá do každé hroudy, střepu a kamene. Proužek vypadlého sklenářského kytu zarostlého mechem má v sobě všechen ten čas mezi plavenou křídou a fermeží. Před dvaceti lety nás začalo s vytrvalými květinami několik své vysněné projekty. Maloobchodní školky, tedy zahradnictví specializovaná na něco, najdete po celé Evropě a zdálo se, že si najdou zákazníka i u nás. Byla to trochu generační záležitost. Znali jsme se mezi sebou, pořádali společné výstavy, pomáhali si, sdíleli kytky i zákazníky. Teprve nástup hobbymarketů a internetu ukázal, jak tvrdý chlebíček nás čeká. Jednou z těchto speciálek byl i Florianus v Jindřichově Hradci a nesmazatelně se zapsal do zahradnické historie.
Ukázalo se, že když něco končí, něco jiného začíná. Anna a Jan Makovičkovi se spolu s Míšou Zudovou nevydrželi dívat na prázdnou zahradu, vynašli příběh Krafferovy zahradnické rodiny a naplnili prostor novou vizí. „Nápad pronajmout si Krafferovu zahradu, která byla prakticky zahradnickým brownfieldem, byla ze začátku legrace, vymyšlená nad lahví ginu, která se postupně změnila v realitu. Měli jsme s tímto místem spojené nostalgické vzpomínky, kdy jsme tu nakupovali trvalky a chodili si pro inspiraci,“ říká Jan Makovička. Vlastníkem je město Jindřichův Hradec a iniciátoři museli přijít na to, jak město přesvědčit o tom, že místo a oni sami je to pravé a jediné, co se zde musí a může stát. Žádná skvělá vize se neprosazuje snadno. Ale stalo se. „Byl krásný zimní den, všechno milosrdně přikrývala sněhová pokrývka a my jsme ochotně strčili hlavu do oprátky a zahradu si na 20 let pronajali s tím, že ji za svoje prostředky kompletně opravíme. To, že žádnými prostředky neoplýváme, bylo v tu chvíli vedlejší a 20 let se zdálo jako nekonečno,“ vzpomíná Míša Zudová.
Na barokních terasách zahrady a zahradnickém zázemí zahlodal zub času natolik, že musíte hledat mezi nedbalou elegancí a romantismem zřícenin tu správnou polohu. Něco se ale děje a plány jsou velké, jak objasňuje Míša Zudová: „Náš záměr je vybudovat ze staré zahrady soběstačný organismus, ve kterém se budou potkávat různé funkce. Pracovně jsme to nazvali ‚zahradnickým cirkusem‘. V části zahrady se pěstují květiny k řezu, které zásobují naše vlastní květinářství, a experimentujeme také s pěstováním trvalek. V letní sezóně zahrada hostí různé kulturní a drobné společenské akce, focení, svatby.“ Zahrada má edukativní poslání a aspiruje na ukázkovou přírodní zahradu. Nejbližším plánem je dokončit výstavbu zázemí pro návštěvníky, zaměstnance a krajinářský atelier, kamenné květinářství. Zásadně tu všem z týmu chybí krytý prostor pro workshopy nebo hrnkovna, do které nefouká. V dlouhodobém horizontu tu vzniká místo pro veřejnost, kde se lidé mohou pobavit, něco nového naučit anebo si pořídit pěknou kytku vypěstovanou s láskou. To všechno v duchu řemeslné tradice, která je v tomto starém zahradnictví patrná dodnes. Zahradě se daří a je to vidět. „Na jaře se nám povedlo získat část prostředků na stavbu zázemí v crowdfundingové kampani a od soukromých dárců, za což jsme velmi vděční, a stavba postupně roste. Protože bychom našim příznivcům chtěli dokázat, že to s rekonstrukcí opravdu myslíme vážně, rádi bychom se letos pustili právě do opravy ‚hrnkovny‘.Víme, že bez pomoci veřejnosti to nepůjde, a tak jsme zahájili další kampaň na podporu její výstavby,“ uzavírá Jan Makovička.
Foto Petr Miloš
Vyšlo v týdeníku Echo 2. ledna 2023