Od krupny ke květnici

Květiny hledají svou identitu již dvě stě let.

První městské parky vtrhly do pražského městského prostoru před bezmála dvěma stoletími a procházka po Chotkových sadech či Na Šancích při Koňské bráně patřila mezi kratochvíle zcela nového životního stylu. Květinová korza se valila střední Evropou a vlny romantismus cloumaly celou společností. Do ulic a na rynky či někdejší tržiště vtrhly nečekaně stromy, hradby byly strženy do příkopů a na nich vznikaly nedělní promenády z fundací mecenášů a obecní smetánky. V kioscích hrála kapela, stánky nabízely první kávu, teplé mléko a cukrářské pochutiny. Nebylo to samozřejmě jen tak, stromy v ulicích prosycených sanytrem neprospívaly a ještě jim muselo být pravidelným řezem dáváno najevo kulturní vedení. Stejně tak romantistická divočina byla tím psíkem na vodítku i v parcích. Pěšinky byly důsledně pískovány a lemy precizně ořezávány. Podobně byly zdobeny hrany květinových kreací, které by bylo příliš skromné nazývat záhony. Laťku vysoce vyhazovaly zejména panské zahrady, které letnily v sesazovaných kreacích obsah oranžérií a tak se sesazovaly z palem, cykasů, banánovníků a vůbec exotické květeny celé kompozice doplňované letní květenou v lemech. Právě letničky se ukázaly být jako neobyčejně vděčné v přejímání výtvarných motivů a byly z nich tedy vytvářeny nejen obrazce ale i figurální motivy. Výraz kobercové květinové skupiny se vžil stejně jako pojem „krupna“ kterým se označovaly nejběžnější kruhové či oválné tvary vypoukle konvexního tvaru, které se staly předmětem nejvyššího řemesla tehdejších zahradníků. Jako hlavní motiv parků se udržely téměř sto let až do první světové války a v některých historických zámeckých zahradách najdeme jejich stylizace podnes. Jde prakticky o nejnáročnější a nejnákladnější prvek, kterých kdy evropská zahradnická tradice zrodila.

Souběžně s těmito obrazci, kde květiny plnily spíše úlohu „materiálu v barvách“ a přejímaly předepsané tvary, existovaly ale i tzv. květnice. Tento pojem byl převzat z obecné češtiny, kde označoval výraz místo neobyčejně bohaté na květiny a používané i v krajině formou místních pojmenování. V panských zahradách si tak můžeme květnici představit jako sbírku kvetoucích druhů rostlin, kde v ostrém kontrastu s kobercovkami bylo naopak v maximální míře dbáno na individualitu rostlin. Každá z nich měla své místečko, svou vlastní „postýlku“, tedy často kruhový záhonek, určený jen a jen pro ni. Tuto formu dnes už nalézáme jen velmi vzácně v botanických a sbírkových zahradách, ale velmi tuhý kořínek se z ní přenáší i do venkovské zahrady. Leckde je totiž v předzahrádkách před domy silně dbáno na to, aby se květiny nedotýkaly anebo jsou dokonce vtroušeny do trávníku a drn je mezi nimi pracně vyžínán. Tak vypadaly nejstarší květnice běžné až do Velké války.

Bell Epoque ovšem změnila svět k nepoznání v mnoha směrech a zahradnictví nemohlo stát stranou. Masivní introdukce nových rostlin z celého světa se staly vášní šlechty staré i nové a to včetně industriálních elit toužících dorovnat svůj životní styl s aristokracií. Podobně poznatky z genetiky a šlechtění rostlin posouvaly stupeň poznání a z flanderských plání se šíří po Evropě model obchodních zahradnictví ke kterému se postupně přiklání i řada původně panských zahrad a jejich zahradníků. Bohaté sortimenty si nutně vyžádaly roztřídění a specializaci, protože jich bylo jednoduše náhle příliš mnoho. Vzniklé velkoškolky našly své zákazníky v nově vznikajících vilových zahradách ke kterým také vznikla nová profese: zahradní architekt. Součástí květnic byly původně veškeré kvetoucí druhy od keřů přes růže, letničky, dvouletky, cibuloviny a hlíznaté až k vytrvalým bylinám. Právě ty posledně jmenované do našich parků vtrhly rovnou z Paříže ve formě tzv. „plnosadby“. O tom zase jindy.

Vyšlo v časopise Echo 18.února 2025