Odcházení dubu

Čas vyměřený stromu přesahuje obvykle naše životy a u dubů to platí zvláště. Životů většiny z nás si nestihne ani povšimnout a mnozí profrčíme kolem v sotva postřehnutelné podobě během jejich puberty. Jsou ovšem velikáni, ke kterým se vracíme. Hráli jsme si pod nimi jako děti, prvně i posledně líbali své milé, tonuli v osamění i holdovali společnosti. Když dub odchází, ztrácí se s ním i paměť místa a víra generací. Lásky i nenávisti. Zaslouží si důstojenství a pietu. Jeho minutou ticha jsou roky. Dub v louce s růží v Mottisfont Abbey Prvně jsem se s touto myšlenkou setkal v Mottisfont Abbey v roce 1998, kdy při stařičkém dubu zrušili trávník, oseli ho loukou a osadili růží. Ze stromu již žila pouhá větev a zdálo se, že to vezme rychlý konec. O dekádu později jsem našel torzo prakticky ve stejném stavu, růže trochu zesílila a měl sem pocit, že i větvi se daří vcelku dobře. Myšlenka důstojného

Přispějte si
Zahradníci pracují na zahradě. Nepíšou o tom. My jsme ta výjimka. Občas něco napíšeme. Trávíme tím čas. Zrovna tak, jako si o kytkách rádi čteme nebo povídáme. Rosteme tím my i ony. A to je dobře. Přispějme si ke společné práci. Je to jednoduchý princip. Napište něco, co chtějí ostatní číst nebo přispějte 450Kč na 2501947971/2010 či 19€ na CZ37 2010 0000 0025 0194 7971 a jen si rok čtěte. Do zprávy pro příjemce napište svůj email, pošleme Vám přístupové údaje.