Okruh

Ondřej Fous

Dálniční obchvácení Prahy je speciální misí.

Coby studenti jsme jezdívali osazovat dálnice keři a stromy. Tou dobou se stavěla teplická i hradecká a jakkoliv to byla dřina, dvacka na hodinu byl slušný peníz. Úkol byl tehdy vlastně docela jednoduchý, totiž jizvu v krajině „ozelenit“ maximálním množství vcelku libovolného „křoví“ doplněného o pár stromů. Technologie to byly velmi hrubé, protože se všeobecně očekávalo, že pečovat bude pouze „příroda“ a nejméně polovina rostlin se neujme. Drtivá většina materiálu byla prostokořenná, doslova za pár korun dobytá z pole, a naším úkolem bylo strčit keř za rýč do země a kanadama ho pořádně zadupat. Čím zadupanější byl, tím větší měl šanci na ujmutí.

Okruh kolem Prahy je dnes patrně jednou z nejsofistikovanějších staveb v hlavním městě vůbec a přinese důsledky přímo do sídelní kaše posledních tří dekád, která se nalepila tu či onde na kdysi docela milé vesničky středních Čech. Někde se to podařilo víc, jinde zase o poznání méně a nekončí to. Stejně jako neutuchá pnutí mezi starousedlíky a novousedlíky, které taví děti společně ve školních lavicích a dospělí v zastupitelstvech.

Zatímco obce se proměnily v nastavovanou kaši, krajina v jejich okolí změnila tvář k nepoznání. Z kdysi pestré struktury zbyly vlastně jen lány polí a vše ostatní se mění v rumiště nebo jím již dlouho je. Tu a tam vidíte snahu pár aktivních místních, kteří vysadí strom či alejku a pak se o ní starají. To je potěšující, ale jde o promile. Zejména během uzávěr za pandemie si mnozí uvědomili, že vlastně není kam jít. Zmizely cesty, sady, remízy, aleje i lesíky. Vodoteče se proměnily v hluboká koryta bleskových povodní z plochých střech a splachy z polí z nich dělají děsivé stoky.

Pevným bodem krajinářských analýz jsou císařské otisky stabilního katastru. V nich vidíme původní funkční krajinu takovou, jak se vyvíjela několik staletí. Nikdy se nevrátí a přestože mnozí jsou do těchto starých map zahleděni, liniová dopravní stavba v krajině musí jít úplně jinou cestou. je to příležitost ke změně. Část obyvatel ji chápe jako jařmo, které musí strpět. Jiní na to koukají jako na prostou povinnost eráru zkrátit jim dojezd do práce a zvýšit cenu nemovitosti. Další by si rafli a ukousli taky kousek. U těch se zastavme.

Kompenzace. To je to slovíčko. Něco jako když vám za humny staví drobnější atomovou elektrárnu nebo úložiště a vy za to chcete dejme tomu nové kolo. Nebo dvě. Obce se omezují ve svých poptávkách na poměrně malé a krátkodobé cíle. Sprostě řečeno, dosažitelné v jednom volebním období. Nejspíše by vzniklo opravdu hodně dětských hřišť a sáňkovacích kopců. Dálnice by dokázala ale změnit mnohem víc, kdyby nás zajímaly dlouhodobé cíle. Tým několika desítek lidí, kteří zapojují dopravní stavbu do krajiny, by se ani kolem stolu nevešel. Občas ale musí. Před lety se věřilo v „zelené pásy“, které oddělí dálnici od zbytku světa. Teď už víme, že svedeme mnohem víc. Zachovat příčná propojení, vytvořit obytnou krajinu s pestrou strukturou a přitom zajistit hygienické funkce. Jde to. Pozemky pod dálnicí mají překvapivě málo vlastníků a stejně nemnoho je i  pachtýřů, kteří na půdě hospodaří. Bude to znít nejspíš naprosto naivně, ale krajině kolem velkoměsta by nejvíce prospělo, kdyby se v ní začalo hospodařit v malém a někdo by ty výpěstky chtěl kupovat a jíst. Pak by bylo kam jít a proč v krajině zůstávat. Dálnice může být tím impulsem, protože je obří společnou investicí. Zní to nejspíš úplně snílkovsky, ale lepší šanci za dobu našich životů nedostaneme.

Vyšlo 20. února 2023 v časopise Echo.