Ostrov
Na jedné lodi není kam utéct
Není tomu tak dlouho, kdy jsme zjistili, že na této planetě není tak trochu kam utéct. Je to jeden ostrov, jedna loď. Když přijde dostatečně vlezlé a aktivní „zlo“, neschováme se. Stali jsme se tak vlastně ostrovem a je jen na nás zdali bude pustým či rajským. Co se všechno může stát mezi lidmi, kteří zůstanou spolu sami na lodi, bohužel tak nějak víme. Zajímavé ponaučení nám nabízejí různé „ostrovní“ příhody z minulosti. Protože to co platilo v době plachetnic pro ostrůvky Atlantiku, to v době letadel a kontejnerové přepravy platí pro celou planetu.
Budu se držet svého rostlinného kopyta a konkrétně to bude osud Azorských ostrovů. To jsou na první pohled nezaměnitelné sopky, které „nedávno“ zarostly vavřínovým lesem a až do příchodu lidí se jednalo o ráje překypující životem. Úrodnost lávových polí je vcelku pověstná a brzy po osídlení si našel svou kulturu. Tou se staly postupně pomerančovníky, které jsou na tufech dobře zásobeny železem za zachování mírně kyselé reakce a propustnosti půd. Toto prostředí milují a tak po dostatečném prošlechtění z hořkých pomerančů na sladké na počátku sedmnáctého století zavládl všeobecný rozvoj této kultury na různých místech světa. Azory si ukously z popularity pomerančů řádný krajíc a staly se nejvýznamnějším dodavatelem pro anglický trh. Kultury daly za vznik tzv. quintas, tedy sadům obehnaným vysokými zdmi nasucho skládanými z lávy. Pro cesty po moři byly citrusové plody obecně velmi důležitou komoditou pro obsah vitamínu C, dlouhou skladovatelnost a prevenci kurdějí. Pro řadu lodí byly Azory poslední zásobovací zastávkou kde bylo možno naložit tuto vítanou lahůdku.
Čím kdo zachází, tím také schází. Ve čtyřicátých let devatenáctého století zlatý věk vrcholil a zaoceánská přeprava stoupala rapidním tempem. Nikdy už se nedozvíme s kterými sazenicemi nových šlechtěnců připlula na ostrov puklice oranžovníková. První výskyt byl zachycen již v roce 1837 a během několika let se rozšířila po všech ostrovech. Podle ústního tradice bylo za devět let „vymalováno“, rodiny pěstitelů, mimochodem zcela anglofonní, odešly do Ameriky a sady zůstaly opuštěny. Celé to bylo trochu složitější, ale skutečně během dvaceti let celý byznys nenávratně padl. Ovšem po lítém experimentálním boji farmářů, který výrazně prohloubil míru poznání a přinesl řadu poznatků o možnostech kontroly patogenů. Došlo dokonce i na postřiky velrybím tukem a mnohá ochranná opatření. Tehdejší míra poznání ovšem pod kontrolu patogen nedokázala dostat a po mnoha plantážích zůstaly podnes jen kamenné zdi. V některých rostou ananasy či banány, ale povšechně se tu dnes pasou krávy. Ty se v rámci hledání zdroje obživy staly nedůležitějším zdrojem příjmů a je jich tu dnes více než lidí. Najdete tu ale i plantáže čajovníků, vinice a experimentuje se i s kávou. Sám kávovník ovšem nesnáší sůl a miluje polostín.
V tom není zdaleka sám a poněkud opuštěný ostrov se zbytky původní flóry se daří „vypásat“ kravkami jen zčásti. Degradovaná společenstva někdejších vavřínových lesů prorůstá semenící se kryptomerie japonská, svého času úspěšný lesnický projekt. Dejme tomu něco jako náš smrk. Rychlé dříví. Do podrostů se rozšířilo Hedychium gardnerianum, zázvorovitá rostlina z které se tu kdysi dělal i chleba. Do jejích velkých listů se na trzích balilo zboží. Dnes nemá využití a prostřednictvím ptactva, tedy lépe řečeno pojídaných semen, se rozšířilo prakticky všude, kde není aktivně potíráno. Příběh se podobá mnoha jiným invazním rostlinám, které byly sto let zdánlivě hodné a „náhle“ se až po válce daly na vítězný pochod. Jenže ono samo se nic. Dnes obviňujeme rostlinu, protože přiznat si vinu sami a převzít zodpovědnost za zanedbání kulturní krajiny je těžké. Oba příběhy z ostrovního inkubátoru nám říkají jak snadné je zničit rovnováhu pestré krajiny, vytěžit ji a nechat napospas. Blahobyt monokultur se nám vymstil tolikrát a stejně tu chybu stále opakujeme. Dáváme vítězství jen těm nejsilnějším.
Zkráceně vyšlo v časopise Echo 19. února 2024