Otevřeli si park, ale chodili jim tam lidi…

Mezi zahradníky se říká, že když šedesát lidí jde za sebou, vyšlapou v trávníku pěšinu. To pak jednoho může vzít čert. Jenže park tu pro lidi je zřízen a posláním autorů, zhotovitelů, investorů, správců i zahradníků je blaho návštěvníka. Pokud pěšinkáře přetvarujeme na povaleče, udělá v parku méně škody a zvýší se čas strávený v zeleném hávu. To znamená méně stresu, vyšší pracovní výkon a lepší výběr daní. Ty se následně proměňují v lepší péči o trávník a koloběh se uzavírá. Zahradník tedy koná ve prospěch společnosti, park je jejím obrazem, a  tiše tahá za nitky tento obraz malujíc. Naší největší, ba přímo nukleární zbraní, je krása. Pocity libosti, které se rozlévají v záchvěvech parkových prožitků ve volné směsi se slzami štěstí, provází vůně květin, zeleň listoví a pěknost zahrad. To je strunným nástrojem, na který dovedeme hrát, bubnem, jímž voláme o podporu, žestí, kterou voláme o pomoc, když se lodyhám ubližuje. Žebříček hodnot se mění a převléká kabát. Co včera bylo nedodělkem lempla, to dnes je mozaikovou sečí. Parádní geopark již zítra se stane tepelným ostrovem. Louže je miniprůlehem pouhou změnou slovníku. Zahradník kličkuje touto krajinou trendů komfortně jako zajíc oplocenkou. Musí. Buď se to bude líbit, nebo nebude.

V Praze fungovala dlouhá desetiletí „sadová komise“ a v jejích zápisech z 19. století se dočítáme mimo jiné, že místa k sezení v parcích byla rezervována a hlídač, který vešel ve známost jako obecně surový člověk, byl propuštěn. Velice dlouho se také řešilo, zda vůbec mají být v parcích odpadkové koše, a nakonec jich v roce 1890 bylo osm umístěno. Podobná diskuse vedla ke vzniku veřejných záchodků, což byl jistě čin pokrokový a chvályhodný. Záchodky měly dvě třídy a v první třídě byl koberec i ručníčky. Parky vznikly ze společenské vůle jako projev kultury společnosti. Vpustit květenu zpět do měst, která kdysi člověk z divočiny naopak vybojoval, byl důsledek dlouhodobého vývoje chápání hodnot. Symbol sázeného stromu jako aktu kontrolovaného člověkem, zůstal. Podnes politici neváhají vyfotit se při výsadbě. Mnozí u toho dokonce naznačují práci. Je to dobře.

Lidská touha po pobytu v parku je nezměrná. Chodí celý den, ba i v noci a vyvádějí tu kdeco. Od zavřených očí přes taichi, čtení, pikniky, pitky až po sex, drogy a rokenroll. To si nemusíme mezi zahradníky povídat. Čelíme následkům jejich pobytu stejně, jako lékaři léčí notorické alkoholiky, chronické kuřáky a sedavé obžerce. Jsme tu pro ně. Ovšem, jako jsou studenti krví univerzit, tak jsou návštěvníci oběživem parku. Tak to je. Navštěvovaný park je přeci radost a kdo zůstává netečným vůči pochvale kolemjdoucích? Protože právě ten člověk je největší silou, která naše parky drží nad vodou. Je volič.

Drastickou realitou je míra vandalismu v našich parcích. Jde o extrémně demotivační faktor, který pramení z celkové společenské dehonestace veřejných prostor v posledních dekádách. Jde ovšem o stereotypy. Za všechny jeden příklad. Více než padesát let přežívá kdysi běžný návyk nechodit na trávník. Zní to téměř neuvěřitelně, ale část seniorů to stále učí děti. Na druhou stranu tu vyrostla početná skupina uživatelů parku, kteří do nich chodí močit, protože to považují za normální. Stejně jako si běžně chodí do parků krást kytky. Mimo jiné i z toho důvodu se do parků poměrně obtížně prosazují veřejné záchodky jako vybavení například kaváren. Celé dekády přitom byly jejich standardní součástí. Stejně jako například hlídač a zahradník. Největší vliv na změnu behaviorálního modelu chování přináší krása. Vliv estetiky na náklady na péči o parku je neuvěřitelný. Úklid odpadků a eliminace následků vandalismu stojí statisíce ročně. Čím hůř park vypadá, tím více stojí. Největší potenciál tak představují sami návštěvníci. Nikdy nesmíme zapomínat na to, že většina lidí se v parku chová hezky.

Výsledky mnoha participací na projektech veřejných prostorů byly jednoznačné. Více stromů, více „zeleně“, více krásy v mnoha podobách. Lidi jsou stavem věcí relativně namíchnuti, chtějí ho změnit a jako prostí uživatelé zadávají svým zvoleným zástupcům tyto „touhy“. Ti je pak korumpují rychlými instantními produkty jako vaky u stromů, letničky z pytlíku nebo směsí číslo šest. Masové zakopávání stromů kdekoliv, kamkoliv, jakkoliv k tomu patří. My se sice jako zahradníci rozčilujeme, ale nic s tím neděláme. Necháváme politikům volnou ruku. A co s tím jako máme dělat?

Prvním krokem je mluvit s lidmi všemi prostředky a představovat svoje záměry. Přestat se schovávat. Všimněte si, že politici a úředníci nikdy neuvádí autory či zhotovitele. Dokud se daří. Jsme živé štíty a za to nás platí. Když přijde průser, jsme po ruce. Transparentní přístup profesní obce chrání park v mnoha směrech. Politici jsou velmi flexibilní, je to jejich práce, a pokud má autor chuť a sílu veřejně záměr exponovat, obvykle tomu nebrání. Jedině tak vznikne sociální vazba, která angažuje místní komunitu a zajistí dílu budoucnost. Bohužel, efekt „o nás bez nás“, který je v komunálu velice běžný a vyústí ve „fait accompli“ postavením občanů před hotovou věc, dokáže zničit i velmi dobrý koncept. Nemluví za nás kvalita práce. Buď mluvíme my, nebo si lidi vymýšlejí. Když začnou konspirovat, zaujímají postoje, často veřejně, a nemají prostor z nich ustoupit. Nechtějí být za blbce. My taky nechceme být za blbce. Na to je jediný lék. Vtáhnout je do děje co nejdříve. A květinový dekor je specielně tématem, které by se „bez lidí“ dělat neměl vůbec.

Jak na to? Zeširoka. Post na FB a veřejné projednání nestačí. Zdaleka největší pokrytí má místní „blafák“  typu „radniční noviny“ a hned pak cedule na místě. Pracujte s dětmi, roznesou to. Pracujte se seniory, roznesou to ještě dál. Do blafáku a na FB nezapomeňte čísla, nejhůře se informace dostávají k produktivní generaci, která má největší vliv a je ekonomicky gramotná. Buďte vtipní. Hledejte grafiku, hledejte symboly, maskoty, tradice. Staňte se „stranger“ mezi místňáky.

Proč? Získáte-li si dav, roztrhne se měšec s penězi. Musíte být samozřejmě dobří. Vždycky na veřejném projednání vstane google vzdělanec a pogriluje vás. Pochvalte ho veřejně. Proto to dělá. Musíte být připraveni a umět vysvětlit nepopulární kroky. Kácení, klučení, rušení trávníků, ochranné prvky, vybavenost, odůvodněnost investice. Berte to tak, že náš obor jel třicet let na setrvačník, nebyl vidět a vyrostla tu celá generace, pro kterou je neviditelný. Máme obrovský vnitřní dluh, jsme cizinci ve vlastním parku a musíme vysvětlovat všechno od píky, protože v populaci povědomí o hospodaření v parcích zcela zmizelo. Ekonokracie vytvořila sekací služby a počišťovače. Zahradník zmizel jako dinosaurus ze scény.

Nevěří nám a musíme si to odpracovat. Hlavním důvodem odporu ke kácení je to, že nikde nejsou k vidění mladé krásné stromy, kterým je třicet. Lidi vidí, jak drtivá většina nově zasazených stromů chcípne nebo neroste. Bojí se tedy o ty staré. Je to logické. A strach je emoce hodně silně ukotvená, to víme z posledních měsíců všichni.  Jednou z nejobtížnějších misí je vysvětlit, proč patnáctiletý vitální strom je víc než osmdesátiletý parkos se dvěma větvemi. Proč? Hraje tu roli sociální a lokální paměť, ale především je tu nedůvěra ve změnu k lepšímu. Oprávněná.

Co s tím? Britský výzkum National Lottery ukázal, že nejhůře dopadají parky bez plánu péče. Je to nasnadě a protože plán údržby má dneska každá lampa či kanálový dekl, trvejme na nich a slibme tento plán hned na prvním setkání. Získejme lidi pro jeho myšlenku, objasněme jeho úlohu a obsah i cíle. Stanou se nejlepšími hlídači jeho dodržování.

Politik je spojenec stejně jako občan. Musíme ale pochopit jeho pozici a uzavřít s ním jasnou smlouvu. Pokud chceme, aby se exponoval v projektech, které přesahují čtyři roky, musíme mu zajistit voliče. Tam je kořen problému neomezených prostředků na vaky a dětská hřiště. Ty má hned. Tam hledejme neustálé pokusy o škrty ve výdajích na údržbu. Naší povinností je cíle dlouhodobé údržby prodat přímo voličům. Oni mají právo volby. Prodávat ideály politikům a věřit, že se za ně postaví, je blbost. To udělají jen ti, kteří mají následující volební výhru v kapse. Těch je sakra málo.

Závěr patří nám. Často jsme největším problémem parků my sami. Zejména ty naše věčný „trendy“. Ve skutečnosti máme velice podobnou tendenci k umisťování produktů jako ti politici. Projektovat autorská díla bolí.  Buď se bojíme, nebo jsme nedovzdělaní. To je ovšem vlastně jedno, protože největší chorobností je být „in“. Už už se zdálo, že nás to dohánění Západu pustí a přestaneme s tím opičením po dvacet let zapomenutých německých, anglických či švédských věcech. Poměřovali jsme se v hektarech drnovaných trávníků, kamionech mega stromů, kilometrech plotových dílců, buxusových vrtulnících, silbersommerech napříč celým městem, letničkovými síjemi napříč dvěma městy. Teď máme modrozelenou infrastrukturu, a když je v Praze šest stromů v bednách, musí bejt i v Brně a v Bratislavě maj celej rynek z beden, i kdyby to mělo jít do písku. Rozeznávání kvality je náš jeden problém a schopnost pracovat lokálně, kdy se nám kvalita rodí pod rukama, problém druhý. Vzniklo několik opravdu výjimečných obnov městských parků. Pozoruhodný je na nich především proces, a nikoliv prvky. Pro jejich hodnocení a kritiku potřebujeme zdatné teoretiky. Jinak se budou furt autoři poměřovat mezi sebou. Utéct od instantních produktů a razítkování můžeme jen šancí na skvělou analýzu a vývoj unikátních řešení. To vyžaduje ovšem zázemí výzkumu. Pro zhotovení a udržení takových děl je nezbytný systém kvalifikací, který lze ve výběrových řízeních nastavovat. Potřebujeme budovat obor a mít univerzity i profesní organizace v zádech. Pak můžeme před lidi předstoupit a říct: „Budete mít nový park. Bude váš, s námi si ho vysadíte a bude růst i kvést. Budeme kácet, budeme sázet a dobře to dopadne.“ A bude to pravda.

Tři sezóny našich zkušeností z Čelakovského sadů a okolí Národního muzea:

https://drive.google.com/file/d/1SzPZTXd_grLrg_5DcdIPNFKGFShz_OGu/view