Oudolf Landscape
Kvetoucí pláň umí ohromit
V našich končinách není úplně zvykem otevřít zbrusu novou květinovou zahradu jen tak samu pro sebe a tak zahradník musí za podobnými kratochvílemi trochu popojet. Rozkvetlostí často maskujeme nepovedenost, ale aby tak nějak byla sama o sobě květina příčinou i důsledkem, to je vzácné. A to všude. Pro Královskou zahradnickou společnost v její vlajkové zahradě ve Wisley nedaleko Londýna pak neméně. Tvůrce díla Piet Oudolf se po čtvrtstoletí vrátil na místo činu, aby přetvořil své někdejší Glasshouse Borders v něco docela nového. Své osmdesátiny zde oslavuje ve velkém stylu, protože na této proměně je dobře znát kam dospěl nejen on, ale i světonázor Západu ve vztahu k rostlinstvu.
O čem to je? Nasypete třicetšest tisíc rostlin z kopce dolů a necháte lidi procházet pěšinkou mezi nimi? To je to kouzlo? Ano, nic víc, nic míň. Na první pohled je to takhle prosté. Poslat lidi mezi kytky a dát jim v zatáčkách více času nabízí ale i o něco víc. Nejen to, že Piet je o něco slavnější a anglická zahrada se tak může docela svobodně jmenovat po Holanďanovi. V březnu tohoto roku si nenechal nejslavnější senior zahradnického světa svou chvíli ujít a osobně řídil výsadbu s plány v ruce. Kontroloval, korigoval a zostřoval svou vizi. Tato věrnost reálnému řemeslu přidává jeho práci na puncu opravdovosti, protože je mu stále zapotřebí. Precizní provedení umožňovalo v květnu otevřít a byla to opravdu skvělá podívaná.
Samozřejmě, v tu danou chvíli především pro profesionály, kteří rozpoznali matrice, rytmy, opakování a vnitřní strukturu díla. Ovšem každého návštěvníka s trochou té zahradní zkušenosti muselo potěšit precizní provedení. Už jen reliéf a provedení loží pro rostliny byl v tomto měřítku kumšt sám o sobě. Kvalita a vitalita rostlinného materiálu včetně pravosti a vyrovnaného vizuálu. Technické detaily mlatů v pásovinách, laviček i doprovodných detailů. Radost pohledět.
Podívaná samozřejmě rostla a o pár měsíců později nabízí velikou atrakci tisícům návštěvníků, neboť je z významné části vzrostlá a v plném květu. O zahradu ve Wisley se stará dvě stě lidí, polovina z nich jsou dobrovolníci, významný je i podíl studentů. Je skvělé vidět jak dokonale organizovaná péče vede k maximálnímu zapojení porostů v nejkratším čase a to s největším možným efektem. Od samoteného tvůrce až po posledního dobrovolníka tomu jde všechno naproti. Rostliny, které budou potřebovat více času na ujmutí, umístil Oudolf tak, aby nechyběly a přitom měly dost prostoru na to se ujmout. Dostanou dostatek příležitosti na to zahrát svůj part. Rychlí kolonizátoři jsou na tom přesně opačně. Jejich chvíle je nyní a stávají se dobrovolně předskokany. Chybějící druhy při realizaci byly ponechány jako celistvé prázdné plochy. Zcela přiznaně. Právě v těchto dnech je zahradníci dosazují jako bloky. Dostanou stejnou šanci jako ty májové.
Co je na této květinové krajině natolik uchvacující, že v ní Londýňané chtějí trávit svou neděli? Oudolfova práce proslula svou prací s divokými jevy přírodních obrazů. Průhlednost, kontrasty struktur, pohyb a především podprahové emoce. Pocit divočiny. Opakovaně se velice vyhranil vůči nařčení z „přírodnosti“. Inspiruje se v ní a využívá její kouzlo zcela svébytným způsobem. Skromně o sobě prohlašuje, že jen prodal „mrtvé“ rostliny. Není daleko od pravdy, za jeho životní dráhy se naše ideály krásy značně posunuly k „přírodninám“ všeho druhu. Raketoplánem se mezi zahradnickými motýlky stal především proto, že přinesl pocit divokosti do bezpečí měst s věrností, která předčí 3D brýle. Princip je to navlas stejný jako když naši předkové simulovali svými alpiny výlet do Alp. Vnímáme ty pohyby trav se stejnou výzvou jako patrně před tisíci lety. Místo vlka či pumy z nich nejspíš vykoukne nějaký Jarda. Ten či onen. Jardů je miliarda.
Kráceně vyšlo 29.října 2024 v časopise Echo
