Padlo nám listí
Zahradní krásy zapomínáme, abychom je mohli nacházet.
Mám takovou příruční zahradnickou knihovničku. Nejstarší kousky jsou z poloviny 19. století a ještě z nich čiší, jak lučba a silozpyt tápaly. Takový zahradník Josef Šámal v roce 1866 zkouší a neví. S přibývající literaturou je patrné, že se naši předkové rozrodili a rozcestovali, což přineslo mnohé nové styly a zkušenosti. Před první světovou válkou například časopis Krása našeho domova uveřejnila velmi pečlivě sestavený návod, jak vyzdívat stromy, a již tehdy jí univerzitní profesor Roubal oponoval, že dutiny stromů jsou součástí živé přírody a strom je na život s nimi vybaven. Trvalo dalších šedesát let, než se toto tmářství podařilo vymýtit. Jelikož omotávání nových stromů jutou bylo vyvráceno před patnácti lety, čeká nás ještě dalších pětačtyřicet, než se to přestane dělat. O potahování zahrad černými hadry nemluvě. To je tmářstvím už vizuálně.
Tedy, zatímco naši předkové namířili své úsilí k tomu, jak v zahradě dělat rostlinám i sobě dobře a správně, my jsme dospěli k takové prazvláštní touze. Hledáme totiž, jak v zahradě nedělat vůbec nic. Ano, nejsme takoví všichni, ale pojem „bezúdržbová“ se může postavit hned vedle „plnoštíhlosti“ coby perly češtiny. Kromě „samopijícího“ piva, které nás zřejmě teprve čeká. Ostatně dávat věcem nové názvy je základem jejich úspěchu.
V zemi s tak silně živenou tradicí pohrdání předchozími generacemi to ostatně není takový problém. Vznikají celé nové „skoro“ náboženství a filosofické směry, které ukazují cestu z temnoty prostřednictvím dovedností, na které se stačilo zeptat včas dědy s babičkou. Semináře a workshopy jsou našlapány k prasknutí. Staříci to přitom dělali každý rok stejně jako jejich staříci. V tom byla síla věci. Dělali to dobře, efektivně a díky převzatým zkušenostem dělali poměrně málo chyb. Výhodou hospodaření je pozorování, dovednost a soustavnost.
Lenost má v zahradě mnoho kabátů a úsilí nedělat nic je rozděleno vedví. Jeden směr považuje rostlinu za nepřítele a spěje k betonové zahradě. Rostliny vesměs týrá na mnoho různých způsobů. Momentálně jsou nejrozšířenější hadráři a šutraři. Mohou se i spojit. Dokázali přijmout fakt, že si znehodnocují půdní profil na vlastním pozemku použitím materiálů, které buď úplně zabijí půdní život, nebo vytvoří poušť tepelným ostrovem. Podstatné je uvěřit příslibu, že zahrada bude bez práce.
Druhý směr je poněkud sofistikovanější a říká, že „příroda ví všechno nejlíp“ a naším úkolem je jí dát prostor. Získalo si to milý pojem „lazy gardening“, na kterém člověk musí ocenit určitou upřímnost. Myslím, že nejlépe to vyjádřil Stanislav Komárek, když za ním přišli udivení sousedi vece: „My jsme mysleli, že máš na zahradě jenom bordel, a ty máš ukázkovou přírodní zahradu. Tak to jo.“ Obdivuhodné je, kolik úsilí je věnováno dosažení nirvány „nedělal jsem nic, a přeci sklidil“. Myslím, že to často dá víc práce než vysadit a starat se. Ale netmařme, svou cestu si prošlapáváme stejně jako kdysi zahradník Šámal. Tváříme se, že to dvacáté (století) neexistovalo, a to je podstata hry. Necháme vždy zapadat cestu sněhem, jen abychom nemuseli pokračovat v tátovo stopách.
Univerzita v Coventry a Královská zahradnická společnost si vytkly před pár lety zajímavý cíl. Zjistit vliv práce na zahradě na naše zdraví. Použili k tomu digitálních simulací používaných filmovými studii a vytvořili program, který snímá aktivitu šesti set svalů na našem těle. Figuranti obalení přiléhavými skafandry z poetického materiálu Lycra pracovali ve virtuálním prostoru a ryli, řezali, hrabali, sekali, ba i pleli. Ukázalo se, že zahradničení je už při třiceti minutách mnohem efektivnější než cvičení na mašinách. Od spalování kalorií, přes pestrost využitého svalstva až po snížení pravděpodobnosti srdeční příhody či mrtvice o třetinu. O mentálním a sociální zdraví nemluvě. Tak si to přeberte.
Foto René Ondroušková
Krácená verze vyšla 14. listopadu 2021 v časopise Echo