Paradox
Třapatkovky rostou i na skalách
Kdo by neznal echinaceové kapky. Ba dokonce i jako zahradní květina jsou tyto lodyhy již léta celkem provařené a starší ročníky je znají coby „růžové rudbekie“. O růžovosti můžeme úspěšně spekulovat, jisté je že třapatkovka nachová nese svou, velice specifickou barvu. Ta má svůj rozstřel v intenzitě a tu a tam se objevují i albíni. Tak vypadaly rostliny rodu Echinacea po celá dlouhá desetiletí. Příběh jejich šlechtění je kapitolou sám pro sebe, dnes tu ale bude řeč o patrně nejzajímavějším druhu tohoto rodu, tedy o Echinacea paradoxa. Všechny druhy třapatkovek obývají Severní Ameriku v několika areálech, které se u devíti známých druhů překrývají jen částečně. Pouze tři druhy jsou tak nějak všeobecněji rozšířené a jelikož se nepodobají svými stanovištními nároky, takzvaně se nepotkávají. Ostatní druhy jsou takzvaně malé a ostrůvkovitě jsou rozšířeny v malých zranitelných lokalitách často závislé na velmi specifických podmínkách. Taková lokalita může velice snadno zarůst lesem a populace čítající pouhé stovky rostlin může snadno zaniknout. Tuto situaci známe ostatně velmi dobře od nás, na to nemusíte jezdit do Ameriky.
Co je tedy důvod? Všechny třapatkovky mají svou víceméně růžově purpurovou barvu na různé úrovni sytosti. Jediná Echinacea paradoxa kvete žlutě, což je skutečně nomen omen. Kdo byl někdy v USA na cestách, patrně kontruje nyní „Amerika je plná žlutých kytek“. To bezesporu ano, všechny ty krásnoočka, mužáky, slunečnice, zápleváky, verbesiny či ratibidy a rudbekie jsou beznadějně žluté. Navíc je jich tu všude plno. Jedna echinácka se v tom snadno ztratí. Jsou to ovšem její důkladné mimikry a veliké tajemství zůstane oku ledabylého pozorovatele skryto. Její výjimečnost se skrývá za běžnost. Motor z Rolls Royce v těle Trabanta.
Proč? Prostorově i nárokově omezená distribuce třapatkovek vylučovala vždy jejich křížení a teprve velikou náhodou se přišlo na to, že by byly i ochotny. Bohulibé poslání odprezentovat všechny třapatkovky vedle sebe skončilo v Chicagské botanické zahradě vznikem spontánních semenáčů roztodivných vlastností. Zkuste si jen představit co se stane, když do tónů nachové, purpurové, růžové a bílé pustíte žlutou jako tygra do arény. Věda je ovšem věda a tyto genetické anomálie narušovaly původní záměr prezentace čistých druhů. Celá věc upadla v zapomnění jako slepá cesta osudu na desítky let. Dnes je krev Echinacea paradoxa nejcennějším genetickým zdrojem desítek šlechtitelů. Jejích dětí se tak prodají miliony ročně po celé světě a „dávají práci“ mnoha šlechtitelům i lidem v zahradnickém sektoru. Dělají radost mnohým.
Divoké populace jsou ovšem kriticky ohroženy. Odhady hovoří o nižších desítkách lokalit s celkovou hojností v desítkách tisíc reálně existujících jedinců. Vybrala si totiž k životu velmi zranitelné prostředí, které se tu obecně nazývá „glades“. Jsou to vápencové raholiny, rozpukané desky s velmi mělkými půdními profily s častými skalními výchozy erodujícími vodou, mrazem i větrem. Tedy naprosto nehostinné suché místo rozpálené sluncem do vysokých teplot. Zažili jsme tu situaci, kdy po hustém dešti na deskách stála voda a mnoho hodin z nich spárami odtékala. Každá rostlina se tu snaží přežít pomocí různých adaptací na toto extrémní prostředí. Echinacea paradoxa tak činí velmi úzkými tuhými listy v růžici na kůlovitém kořenu, který po spárách dokáže proniknout hluboko do skály. Tak je schopna přežít vedro a sucho. Je to ale něco za něco, protože není schopna přežít v konkurenci trav a ostatních druhů rostlin. Velmi rychle hyne. Přežije pouze sama v kamení. Což je pro šlechtitele i pěstitele zpráva na kterou by měli brát zřetel. Největším paradoxem ovšem je, že tahle žlutá kráska má jednu skromnou a velmi vzácnou varietu, která má pouze jedinou lokalitu s hojným výskytem. Květy má růžově purpurové.
Krácená verze vyšla v časopise Echo 17. července 2023