Pereny nebo trvalky?

Pokládat mezi zahradníky tuhle otázku je zbytečné, jelikož každý ví, že tato dvojice výrazů je na tom stejně jako egoismus se sobectvím, antagonismus s protikladem nebo i třeba Clematis s plaménkem. Jde o dokonalá synonyma, kdy první je počeštěným tvarem z latinského perennae – vytrvalý a druhé je prosté rozšíření původního českého výrazu pro cokoliv neúnavně dlouhodobé stálého i do světa zahradních květin. Známe trvalky české klasické hudby a literatury, trvalky mezi cigaretami, automobily či v užitém designu. Anna Perenna je postavou Římského bájesloví na jejíž počest se konala každoročně 15.března slavnost při níž počet vypitých pohárů vína určoval v létech zbývající délku života. Z „vytrvalé“ tradice tohoto termínu se odvozuje řada zcela nezahradnických názvů a slovních spojení. Najdete pod nimi chov kachen, stavební firmu nebo termín z lidové architektury. Kapitola v knize Lidi 1 Mileny Holcové jí dává dokonce nečekaný kontext: „Ženy, paninky, lvice, slepice, baby, dámy, pereny, pin.duly, přesličky a plavuně.“ Čeština je pochopitelně jazyk živý a tak jako proporce nemusí být pouhými rozměry, pak se vyvíjí i vztah trvalek a peren. Dnes by se dalo říci, že trvalky zlidověly napříč společností, zdárně si vydobyly místo v příliš obecném „zahradní květiny“, a pereny zůstaly zahradníkům jako učenější, odborně přesnější a internacionálnější výraz.

Zahradnický slovník z roku 1999 je pod heslem „pereny“ zdánlivě v definici jasný: „Pereny, perennae, neboli trvalky, též vytrvalé byliny, jsou rostliny s nedřevnatějícím stonkem, jejichž celé nadzemní části každoročně po skončení vegetačního období odumírají a v příštím roce se tyto obnovují z oddenků, cibulí nebo hlíz, vytvářejí květy a plody, proto se nazývají rostliny polykarpické, neboť přinášejí plody mnohokrát za svůj život“. Pod heslem „trvalky“ nás ale překvapí následujícími řádky: „trvalky neboli pereny tvoří nesourodou skupinu rostlin, kterou nelze z botanického hlediska přesně charakterizovat. Jsou to všechny rostliny mezi letničkami a dřevinami. Ze zahradnického hlediska sem patří všechny rostliny, které nepříznivé období roku přežívají ve formě zásobních orgánů, nadzemní části odumírají, ale jakmile nastanou příznivé podmínky, obnovují růst z připravených pupenů. Druhou skupinu tvoří rostliny, které jsou stálezelené, často u báze dřevnatějící“. Další zmínky padají na adresu toho, co je ještě trvalka a co už skalnička, co je u nás letnička, může být ve středozemí trvalka, že i byliny mohou být trvalky, podobně trávy či kapradiny. Mohli bychom i tvrdit, že pro vytrvalé víceleté květiny je perena přesnější termín než poněkud širší pojem trvalka. Čistě jak to kdo chápe.

Historie těchto dvou pojmů má ale své peripetie a nestojí vedle sebe od pradávna, tak jako je tomu dnes. Příkladem může být stať Pereny zveřejněná v časopise Naše zahrádka v lednu 1931 pod značkou A.V,.J.: „Jest tomu již hodně dávno, kdy bylo vymyšleno jméno trvalka, jako náhrada za cizí perena. Bylo takřka vynuceno větší oblibou a spotřebou trvalek. Zdá se však, jako by nenalezlo u nás dosti obliby, neboť se dosud nevžilo, jak by se dalo očekávati. Jest to snad jakási setrvačnost, která nutí každou novotinu, aby si svoje právo vybojovala na starých zvycích. Se stanoviska národního jest to přinejmenším ostuda, když nedovedeme se dorozuměti ve vlastní řeči“. Autoři dále pokračují: „Pereny! Jméno značí vytrvalou, samozřejmě u nás vytrvalou květinu – proto trvalka. Kolik se však doporučuje trvalek, které vymrou hned první zimu po zasazení. Tak by se toho jména nemělo zneužívati. Vždyť máme dosti krásek, které bez jakékoli zákryvky naše zimy přečkávají beze ztrát.“

Karel Čapek a jeho Zahradníkův rok k tomu dodávají třebas: „…a zase ji uplácá, udělá ze škvárů cestičky, nastrká tu a tam do země jakési zvadlé lupení, o němž prohlašuje, že to jsou pereny, naseje na příští trávník semínko, jež nazývá anglickým jílkem…“ nebo „Takový střik z hydrantu má úžasnou účinnost, skoro jako strojní puška; můžete jím za okamžik vymlet do země jámu, pokosit pereny a servat stromům koruny…“ či jinde radí „Vysoké pereny přivažte k hůlkám, aby je vítr nepolámal. Tady je nádherně, rostou houby a je krásné koupání…“.

Autoři dvou stěžejních spisů o perenách z prvorepublikového období, Josef Vaněk a Martin Fulín výraz trvalky prakticky ignorují, zmiňují naproti tomu ještě starší český výraz ostálky. Jediné viditelné použití slova „trvalky“ je zde pitoreskně v inzerci a to od Antonína Vejtasy, pěstitele z Jaroměřic nad Rokytnou, který platil za jejich předního propagátora. Dnes se lze již jen těžko dopátrat, zdali slovo pereny vzniklo jako latinismus nebo se latina přefiltrovala skrz němčinu svým perennierende v druhé polovině 19.století. Přestože počeštěný výraz trvalky je zjevně mladší a obtížně se uplatňoval k internacionálním perenám, soužijí tyto dva spolu již nejméně sto let. Některým duálním výrazům jako bienny a annuely štěstí nepřálo, jiným, jako konifery nebo alpinky, pšenka kvetla. Svého času to u nás květiny totiž neměly snadné. Dvě zásadnější dílka z dob socialistických jasně preferují český ekvivalent, nicméně ani to nepomohlo trvalkám od puncu „okrasy pro buržoazní obveselení“. Nebyly dost rudé, rostly málo budovatelsky a ve výsadbách nedržely tvar hvězdy. Jejich místo nahradily haldy rozkřáplých růží, tuny zeravů, hektary jalovců a kubíky laciného křoví kolem „paneláků, kulturáků, základek a sámošek“.
Perenáře to stálo prakticky tři čtvrtiny někdejších ověřených sortimentů a jak řekl nedávno kolega Martin Hajman z průhonického alpina: „Jako zahradníci jsme se dodnes nevyrovnali s druhou světovou válkou“ a lze k tomu jen dodat, že až do roku 1989 nám k tomu nebyla dána příležitost. Otázkou zůstává kolik let bude ještě naše perenářství potřebovat, aby se vrátilo alespoň na předválečnou úroveň. Tehdy zde existovala řada sbírkových zahrad pod správou měst a institucí provádějících zároveň výzkum, dále dobrých 25 významných produkčních závodů z nichž valná část šlechtila novinky a největší z nich nabízeli až 1500 druhů trvalek. Šestnáct let ve svobodném světě s otevřenými dveřmi do Evropy v zádech nás zatím dovedlo ani ne do poloviny, o šlechtění a výzkumu ovšem ani nemluvě.