Pereny v dopravě

Na kvetoucí odpočívadla se netěšme.

Školení projektantů krajinářských řešení dopravních staveb ve Zlíně je pozoruhodná kratochvíle. Ředitelství silnic a dálnic si jednou ročně sezve své externí projektanty, aby se proškolili a hledali společnou notu. Hlavním tématem je samozřejmě především vyvíjející se legislativa, v letošním případě je to nový stavební zákon a samozřejmě hlavně „stočtrnáctka“ tedy zákon o ochraně přírody a krajiny, jehož novelizace se dotýká doslova každodenní práce dvacítky přítomných.

Shodou okolností jsem se začátkem devadesátých let stal tak nějak svědkem i aktérem tehdejších sadovnických kreací v okolí nově vznikajících dálnic. Jako studenti zahradnických škol jsme tuto kratochvíli vítali, anžto, jakkoliv se jednalo o pakárnu, byla dobře placená. Dvacku za hodinu vám fakt jen tak nikdo nedal. S děsivým nářadím a v kanadách jsme nastoupili na svahy u Odoleny Vody a s vervou se snažili vyhotovit rýhu do které pak bylo nutno vší silou zadupat nebohé rostliny. Ty byly hluboce a brutálně seřezány, abychom je zcela prostokořenné vpravili do nepatrné škvíry, která byla jejich osudem. Výsadby se nezalévaly a všechno se bez ohledu na druh sázelo v banálním sponu: dřevina na metr. Co se ujmulo byla lotynka průběhu počasí v následujících dnech a týdnech. Nicméně tím, že výsadbový materiál byl velice čerstvě vyoraný z nedalekých polí a naše armáda ho za pár hodin každý den zhltla valníky, šance tu byla. Keře měly poměrně bohatý kořenový systém a v tom množství i poloviční ztráty stále znamenaly úspěch.

Naše tehdejší výsadby na teplické a hradecké dálnici žijí samozřejmě podnes a dokonce je na nich patrná nějaká ta struktura keřů a skupin stromů napovídajících standardizovanou kompozici. Tehdy se tomu lakonicky říkalo „ozelenění“, jakoby snad zahradníci pracovali s pomyslnou zelenou barvou a jen natírali svahy. Ten tupící pojem se bohužel ujal a mnohé stromy a kře se tak staly děsivou „zelení“. Tou, která slouží k čemukoliv starostům, developerům, ministrům, úředníkům či investorům k čemukoliv co je jejich zájmem. Holka pro všechno, kterou natřete každého. Třeba dálnici. Jistě si vzpomenete na nedávnou olympiádu, kde se uschlé trávníky stříkaly na zeleno barvou. Zelení se dá bít na všechny strany, v dobrém i zlém. Je to univerzální metla.

Za třicet let se kolem silnic hodně změnilo a z prostých ozeleňovačů se stala poměrně náročná profese. Prvotním záměrem bylo jen kompenzovat jizvu stavby a osázet svahy zářezů s násypů víceméně tak, aby nesjížděly dolů a nemusely se sekat. Banální mise, která je stále složitější. Za majstrštyk se kdysi považovalo najít několik keřů schopných růst ve středovém pásu. Tamaryšky a hlošiny bylo příliš velké. Vyhrály to netvařce, žanovce a čimišníky. Ty jediné byly ochotné snášet zasolené peklo. Řidiči se přeci nesměli oslňovat. Kde jim je konec? Uvědomili jste si někdy jak všechny keře ze středových pásů zmizely? Také si můžete všimnout, že borovice u dálnice se změnily v haldu nepoužitelného dřeva v průběhu zimních probírek. Původně navazovaly na dva kosené záběry trávníků ošetřovaných hydraulickou rukou, dneska nejbližší z nich roste několik metrů od krajnice. Čím jižnější svah to je, tím hůře. Právě na exponovaných svazích kolabuje vlastně cokoliv a nelze zde již nic nového vysadit a dlouhodobě ujmout.

Okolí dálnic má naplňovat celou řadu hygienických norem a orgány ochrany přírody ukládají řadu podmínek, které zasazení do krajiny musí mít, aby prošlo schvalovacími procesy. Podobně náročná je soulad s územními plány obcí a jejich investičními záměry. Nemluvě o vlastnících pozemků a jejich pachtýřů. Z praxe vycházejí jednoznačné podněty s vysokou mírou složitosti, které systém neřeší a vzniká vnitřní dluh, který odhalí vždy až obří průšvih. Školení se mění v nekonečnou diskusi. Projíždíme Zlínem a říkám si: „Uměl Baťa dostat věci zdola nahoru?“ Asi jo, když každý začínal odspoda.

Krácená verze vyšla 15. července 2024 v časopise Echo