Perry

Sníst se to nedá, musí se to vypít

V západní Anglii na hranici Walesu najdete oblast tří hrabství, které jsou vyhlášeny produkcí ovoce. Najdete zde i bájnou „Májovou horu“ z které můžete přehlédnout za dobrého počasí významnou část pahorkatiny, která dala za vznik tolika ovocným sadům. Zatímco jižnější polohy jsou rovinaté a daří se na nich především jablkům pro slavné anglické cidery, pomezí hrabství Herefordshire a Gloucestershire je jako stvořené pro hrušky. Z nich se tu vyrábí kdysi slavné perry, které nyní tak trochu vstává z mrtvých. Spolu s rakouským Mostviertel a francouzským Domfront je tak poslední z kdysi rozsáhlých hruškových oblastí Evropy. Kdysi tyto čítaly miliony stromů. Nápoje z nich byly běžnější a levnější než pivo. Šlo například o nejběžnější pití při žních a údajně někteří jedinci vypili až dva britské galony denně. Což máme dobrých devět litrů. Dlužno ovšem poznamenat, že místní perry se od zbytku světa značně liší.

Spojení s mléčnou farmou je u místních „perrymakers“ stejně běžné jako v jiných oblastech. Pokud někdy uvidíte co se stane, když kravkám přisypou do žlabu výlisky z jablek či hrušek, pochopíte proč. Takou náruživou vášeň by až člověk od tak velkého zvířete nečekal. Jak říkala včera jedna farmářka: „Pro ně je to dortík, milujou to“. Zastavuji u farmy, kde nás má očekávat osoba jménem Jarek. Pojal jsem jisté podezření, ale k mému překvapení vyleze hřmotný viking s rezavou kšticí, který bezesporu bude mluvit s těžkým skotským přízvukem. Zkusím ho tedy oslovit s tím, že hledáme Jarka a on bručí co mu jako chceme a že neví kde tak asi může být. Chvilku nás ještě vodí na nos a pak prohlásí „No dobře a teď už můžeme česky“. Přízvuk má silný dle očekávání, ale ostravský a ne skotský. Pracuje osmnáct let pro Toma Olivera, který patří mezi legendy a doslova umělce mezi producenty perry. Jarek nás protáhl celým závodem mezi soudky a kravkami, kdy se z něho stal hruškový básník. Pověstná komplexita jejich „blendů“ je tedy o spolupráci téhle dvojky a náš český bard na tom má výrazný podíl, protože on je tím sudem, tedy mužem mezi sudy.

V okolí Májové hory můžete strávit celý týden a nebudete litovat. Postarají se tu o vás hřejivou pohostinností roztopeného krbu, který najdete v každé hospodě s jeho sálavým teplem. Nezapomeňte v tom shonu také vyběhnout nahoru, stojí to za to. Nejspíš bude mlha, zima, jeden z mnoha druhů deště a vítr. Kolem elegantně oděné místní kravky v dokonale padnoucích svetrech. Mají na sobě dokonalý středový bílý dílec, který z nich činí výtvarné sochy v krajině. Kdepak obyčejné krávy. S trochou cynismu to vypadá jako návod pro řezníka, jak hovězinu hezky a spravedlivě rozdělit. Leč „May Hill“ je vážná věc, protože odtud podle legend pochází všechny „perry pears“ tedy hrušky z nichž se dá lisovat a pro které platí, že jedině ty nejedlé se dají pít. Je to přesně tak, dezertní hrušky se na perry zásadně nevyužívají, postrádají patřičnou šťávu pro výlisek a chybí jim chuťová komplexita. Na úpatí této hory rostou poslední čtyři hrušky nedávno objevené odrůdy Flakey Bark, považované dlouho za ztracenou. V místní hospodě dostanete láhev na ochutnání. Její chuť vás sevře spolu se sudem v kterém přes rok pobývala, až se vám začne odlupovat kůže jako té hrušce kůra. Občas jsou to drsné drinky a občas pohladí jako Blakeney Red. Večer nás otec rodiny, Mike, vezme do obří stodoly, zatopí v kamnech a vyklube se z něj rodilý pedagog. Sejdou se sousedé a do postele se dostaneme všichni až pozdě v noci.

Vyšlo 4.března 2025 v časopise Echo