Pivoňky jsou přivoňky
Velké vonné květy lákají už po staletí.
Kytice pivoněk ve váze může učinit pokoj i neobyvatelným, stejně jako nezapomenutelným. První letní dny na verandě, kdy skla hází prasátka po stole a velké plátky květů do těch světel postupně padají. To už okouzlilo nejednoho suchara. Začíná jimi náš letní život otevřených oken, dveří dokořán a přemíry času ukrojeného z noci. Pivoňky samozřejmě nemají nic společného s pivem, jakkoliv to zavdalo příčinu mnoha vtipům, které se vlastně notoricky točí kolem rozdílných zájmů žen a mužů v tomto jazykovém významu. K tomuto času ale přesně tento typ konverzace dokonale patří. Možná, že vůně pivoněk a chlazené kvasy mají v našem podvědomí větší místo, než si myslíme.
Když si jdete takhle zjara po Kavkaze světlým lesem a potkáte pivoňku, posadí vás to do mechu. Totéž se vám může stát ve Středozemí, rozsáhlých areálech v Asii, zejména v Rusku, Číně a Japonsku, ale také v severní Americe. Jste zcestovalí a nějak jste neměli to štěstí? Nedivte se, rostliny s velkými květy jako lilie, růže nebo právě pivoňky jsou součástí lidské kultury od starověku, a pokud již ve čtvrtém století před Kristem brojí Theophrastus proti jejich plenění po nocích za účelem lékařským, je vůbec div, že v divočině podnes něco málo zbylo. Známé lokality jsou systematicky pleněny po léta a je to s nimi asi jako u nás se střevíčníkem. Kdo ta místa zná, důsledně je tají.
Jak to tedy je? Jsou pivoňky dřevité, čínské, bylinné, koprolisté, lékařské, intersekční a kdovíjaké ještě. Máme šanci se v tom vyznat? Ano! V Průhonicích máme takový malý středoevropský poklad, famózní sbírku pivoněk v botanické zahradě na Chotobuzi. Její kurátor Pavel Sekerka platí mezi pivoňkáři za fachmana, mnohé z nich viděl v přirozených podmínkách a také je zdařile kříží. Tam si můžete na jednom místě prohlédnout celou historii v kostce. Od poloviny osmnáctého století, kdy se postupně objevují bylinné pivoňky čínské provenience a dřevité z týchž končin, začíná Evropa těmto květům propadat. Do té doby byly známé hlavně pivoňky lékařské, taktéž bylinné, tedy nedřevnatějící. Zajímavostí je, že první „čínské“ pivoňky byly popsány jako bíle kvetoucí a tento přídomek jim zůstal až podnes. Díky jejich dlouhověkosti není nikterak výjimečné pěstování odrůd z 19. století a na mnoha zahrádkách či hřbitovech najdete právě tyto veteránky zahradní kultury.
No a „koprovka“? Ta má s koprem společné leda listy, charakteristicky úzkolisté, omáčku z ní nedělejte. V branži máme kolegu, který léta tyhle pivoňky sbíral, kupoval a vyměňoval pěkné trsy, až dal dohromady pěkné políčko. Když se zeptáte na jeho jméno, ne každý si hned vzpomene. Plnokvěté červené koprolisté pivoňky vždy platily za raritu a bude tomu tak i nadále. Většinou se ani koupit nedají. Jinak jde o stepní kytku, která vydrží neuvěřitelně dobře suchá a slunná místa. Její kříženci, v poslední době mezi sběrateli velice oblíbení, jsou na tom s dostupností stejně. V časech převisu nabídky, jsa zavaleni banány a levnými párky, koprolistou pivoňku dostanete z velmi dobré známosti, případně zdědíte. Musíte si ji zasloužit. To je dobře.
Zaklínadlo „intersekční“ je hodně zajímavé, protože tyhle pivoňky spojují výhody dřevitých s bylinnými. Keřové odrůdy kvetou docela brzo hodně velkými květy, které snadno poškodí déšť a svou vahou se umí i schovat pod listy. Dřevitá pivoňka je tedy poklad, ale není zrovna nenáročná. Tihle kříženci jsou o trochu menší, nevytváří nijaké keře, spíše větší trsy, nasazují poměrně hodně květů, které jsou menší, ale tím také pevněji sedí na trsu a to kvetení rozkládají do delšího času. To je docela důležité, protože jinak stačí pár horkých dní a na rok je hned po parádě. Nejzajímavější je ovšem barevná nabídka, protože se do hry dostávají tóny dříve nevídané. To jsou takové ty chvíle pro nachové, cyklámové, čajové a ruměncové tóny, o kterých si každý představí to svoje.
Takové totiž přesně pivoňky jsou. Svoje. Každý si může najít tu svou a sdílet s ní svůj začátek léta. Vychlazený i provoněný.
Vyšlo 26. června 2021 v časopise Echo. Foto René Ondroušková.