Po požáru
Oheň zůstává dobrým sluhou
Někdejší propaganda ohledně vypalování trávy dostává s léty povážlivé trhlina a hospodaření s plameny prožívá neobyčejnou renesanci. Ta se opírá nejen o nejstarší tradice a historii krajiny, ale i docela nové poznatky a využitelné technologie. Lesní požár můžeme vnímat jako příležitost, mozaikovité střídání péče o společenstva kosením se sběrem, mulčováním, vypalování či pasením tím či oním zvířetem mohou přinášet zajímavé výsledky podporující pestrost v krajině a to včetně různých maloplošných území v rámci příměstských zón či msta samého.
Podstatné je vědět co děláme, proč a umět vyhodnotit výsledky. To je někdy složitejší než se zdá a postavit se za experimentální přístup znamená jít s kůží na trh. Zahrávání i s ohněm je obecně vnímáno jako akce se značným stupněm nebezpečnosti a úplně vidím některé čtenáře jak zdvihají obočí. Řízené vypalování ale může přinést u malých ploch velmi zajímavé výsledky. Zbavuje nás stařiny, přináší dosti surový popel v různém stupni spálení, ovlivňuje dynamiku druhů a především otevírá niku pro specifické druhy, které se jinak nemají šanci prosadit. Vytváří nový životní prostor. Samozřejmě může to dopadnout různě a jinak.
Mnoýí z nás jistě navštivili nebo alespoň napjatě sledují vývoj žhářiště česko saského Šýcarska, kde došlo k neoddiskutovatelné katastrofě. V kontextu výše uvedených řádků o maloplošném řízeném hospodaření s ohněm to může znít jako do nebe volající drzost. Ne tak úplně. Stalo se něco co jsme si nikdo nepřál, ale když už se to stalo, nenechme si tento okamžik ujít. V tomto měřítku ho nejspíš za svůj život již nebude mít příležitost sledovat. Doufejme. Navíc máme s trochou pozorovacího talentu i znalostí možnost přihlížet a porovnávat plochy, které jsou dotčeny velkým požárem, místy jež byly nedávno zplundrovány kůrovcovou kalamitou. Můžeme sledovat vývoj odbornéí diskuse, můžeme si tříbit svou vlastní zkušenost.
Scénérie odhalených pískovcových skal s černými kmeny konifer a upečenými bělostnými buky mají samy o sobě mordorovskou děsivost. Zároveň poskytují jakýsi černobílý podklad, který je dostatečně banálním plátnem, abychom nepřehlédli, že se tu něco děje. Vedle nebesky modrých fialek pro mne byly nepřehlédnutelné enormní počty opulentních trsů náprstníků, které se coby dvouletky vloni masivně přesely a na letošní konec jara chytají neopakovatelnou podívanou. Pokud se správa národního parku nerozhodne tuto krasavici vyškubat jako neofyt přiševší do naší krajiny teprve před několika staletími, čeká nás velká květinová show. V některých místech budeme také potěšeni během pár let v srpnu růží vřesovišť, protože i těch je tu požehnaně. Co je nesporné a nezadržitelné, ačkoliv to zabere pár let, tedy březina „jak z ruského filmu“. Semenáčů bříz jsou tu tisíc, nyní sotva na stopu vysoké, ale to bude opravdu rychlá jízda. Ty to poženou a čistý uhlík všude kolem nich je promění v rakety. Nemůžeme si nevšimnout al některých jestřábů mezi rostlinami, jejichž atak přijde ruku v ruce. Volný prostor dostala velmi energická kapradina hasivka orličí, která se umí rozdovádět pod zemí a zarůstat obří plochy. Les si s ní poradí, ale chce to čas. Podobně je na tom třtina křovištní, která je o to nebezpečnější, že to umí pod zemí i semenem. Brzy světliny doslova zaplaví její kolonie a omezit jí dokáží až keře a nálety, které ji přestíní. To také chvíli potrvá. Krajina se bude velmi rychle měnit doslova před očima. Je to velké divadlo, které nám přinesl oheň, když přestal být na chvíli sluhou. Umíme to i v malém.
Vyšlo 15. dubna 2024 v časopise Echo