Pohled do plamenů

Moderní člověk pro svou každodenní existenci nemusí udržovat planoucí ohniště, aby byl v teple nebo aby si mohl připravit pokrm. Přesto nás pohled na plameny olizující dřevo nepřestává fascinovat: dotýkáme se tak přírodních a duchovních sil, které nás transcendentně přesahují.

V roce 2013 provedla norská veřejnoprávní televize NRK zajímavý experiment: po dvanáct hodin nepřetržitě vysílala program, který zahrnoval přípravu ohniště a následně statický pohled do praskajícího a plápolajícího ohně. Zdánlivě nudná podívaná nebyla žádným propadákem, podle statistik si hořící polena si v televizi naladil celý milion diváků. Pohled na oheň v nich probouzel prazážitky, které jako lidstvo sdílíme přinejmenším statisíce let.

Novodobí ohňonoši

Podmanivý pohled do plamenů a uklidňující praskání spalujícího se dřeva si můžeme užít i dnes. Populární krby a grily jsou praktické, klasické ohniště však má svou nezpochybnitelnou přitažlivost, díky které se k němu mnozí z nás na svých zahradách a dvorcích opět vracejí. „Oheň v zahradě je určitě novým trendem již několik let a naše klienty stále přitahuje především kouzlo otevřeného ohně. Dodá zahradě intimní atmosféru při večerním posezením, surové teplo i kouzlo plápolajících plamenů. Často je to určitá vzpomínka na dětství, kdy jsme na zahradě pálili suché větve ořezaných ovocných stromů nebo opékali vuřty. Chceme prožít podobné okamžiky se svými dětmi nebo se sami do dětství na chvíli vrátit,“ popisuje své zkušenosti zahradní a krajinářská architektka Tereza Antošová, která se zabývá zelení pod značkou DesignSpace. Potvrzuje ústup od budování okázalých krbů a příklon k jednoduchosti: „Jelikož se průměrná velikost zahrad spíše zmenšuje, stalo se trendem přenosné ohniště, které se dá uklidit, případně využívat v různých prostorách zahrady. Neslouží příliš často k přípravě pokrmů, většina klientů si pro tento účel pořizuje samostatné grily,“ konstatuje Tereza Antošová.  Oheň však stále zůstává jedním z přírodních živlů, a proto je dobré umístění ohniště dobře promyslet. „Nemělo by být umístěno pod korunami stromů, jelikož teplý vzduch může poškodit listy i větve: a nemusí jít jen přímo o plameny. U přenosného ohniště je také potřeba dbát o povrch, na který jej umísťujeme. Měl by být nehořlavý, nejlépe dlažba, kámen a podobně. A v neposlední řadě bychom měli brát ohledy na sousedy, kteří nemusí sdílet naše nadšení pro oheň a z něj stoupající kouř,“ doporučuje zahradní architektka. S přítomností ohně je spojená také potřeba skladování dostatečného množství dřeva, novým prvkem v rodinné zahradě se tak stává dřevník, který je třeba do prostoru citlivě zakomponovat. Ve větších zahradách se najde dostatek místa i na stálé ohniště, které je vhodné vyhloubit asi dvacet centimetrů pod povrch a ohraničit nehořlavým materiálem, nejlépe velkými kameny. Není třeba složitě budovat, v jednoduchosti je krása. Pohled do plamenů se jistě stane dokonalou letní relaxací.

Už od dob paleolitu

Dle výzkumů se zdá být nejpravděpodobnější, že člověk ovládl oheň zhruba před 350 tisíci lety. Přirozeně vzniklý požár mu umožnil využít plameny pro svou potřebu jistě už mnohem dříve, schopnost založit a kontrolovat oheň však už vyžadovala jistý stupeň vyspělosti. Tepelně zpracovaná potrava, zajištění tepla a světla a následně možnost zpracovávat další materiály pak pomohly lidstvu udělat ohromný krok kupředu.

Není divu, že pro člověka představoval plápolající oheň vždy velmi mocný element. Přinesl nové možnosti ochrany před nepřáteli a rozmary počasí, zároveň se však jednalo o tajemnou a velice mocnou sílu. „Naši dávní předkové ohni přisuzovali božský původ. Symbolické významy ohně se mezi jednotlivými kulturami lišily, v představách a rituálech většiny z nich však zastával především očistnou a ochrannou funkci,“ vysvětluje Adam Muras z Ústavu evropské etnologie brněnské Masarykovy univerzity.

Sluha i ochránce

Lidé uctívali oheň již v pohanských dobách a prvky úcty k němu mezi lidem přežívaly až do 20. století. „Oheň byl pokládán za živou bytost, které není radno ubližovat, urážet ji, znečišťovat. Kdo do ohně plival, vyrazily se mu boláky v ústech, kdo do ohně házel kameny, popálil se. Kdo o oheň nepečoval, tomu zapálil stavení,“ objasňuje přístup našich předků k ohni Alexandra Navrátilová z Etnologického ústavu Akademie věd ČR a doplňuje, jako roli sehrával oheň v rodinných obřadech: „Uctívání domácího ohně se vázalo k místu, kde oheň plál: k ohništi, peci a spojovalo se s kultem předků. Nevěsta se při vstupu do nového domu nejprve poklonila ohništi, obcházela ho, objala pec. Tím přecházela symbolicky do mužova rodu. Ochranná a očistná moc ohně, hořících svíček a žhavých uhlíků vystupovala v různých formách při křtu dítěte, v obyčejích během šestinedělí, při úmrtí a pohřbu. Věřilo se, že duše zemřelých předků přebývají v prostoru ohniště. Když například oheň syčel a prskal, říkalo se, že to dušičky pláčou v očistci. Do ohně se házely chlebové drobky, špetka z každého jídla, sůl i zbytky štědrovečerní hostiny.“ Ohni se vzdávala patřičná úcta, nezaléval se nebo nezašlapával, jen se překryl popelem, což vycházelo z představy o nutnosti udržovat oheň stále živý. Při stěhování do nového obydlí se přenášely řezavé uhlíky z ohniště starého domu. Starověké kořeny má také věštění z ohně, ze zvuků, které vydává. Věštby byly zaměřené na zdraví, život a úrodu: prskání a vylétávání jisker znamenalo příchod hosta, hučení svár v rodině, pískání klevety. Dým z ohně a uhlíky hozené do vody se užívaly při léčení, část bylin, které se vařily nemocnému, se obětovaly ohni. K osobám, kterým lidé v tradičním vesnickém společenství tradičně přisuzovali nadpřirozené schopnosti, patřili pro svou znalost ohně a jeho síly kováři.

Obřadní a oslavné ohně

Kult ohně byl převrstven křesťanstvím, podle něhož je oheň jednak symbolem Boha, osvobozujícího a osvěcujícího, jednak symbolem božího hněvu ve spojení s tradiční představou posmrtného pekla a očistce, jako element trestající a očišťující. Stávající využití symbolické síly ohně často přejímalo křesťanství s odlišným významem. „Zatímco tak v keltském svátku mrtvých Samhainu (v noci před 1. listopadem) měl oheň člověka ochránit před negativním působení světa mrtvých, u pozdějšího křesťanského Svátku všech svatých či Dušiček symbolizuje naopak pozitivní vzpomínku na zemřelé a víru ve věčný život,“ vysvětluje Adam Muras. Jako patroni proti ohni byli uctíváni svatí Florián a Háta.

K obřadním příležitostem v průběhu kalendářního roku, které byly spojeny s ohněm, patřily velikonoční ohně, tedy svěcení ohně na Bílou sobotu (lidově pálení Jidáše), praktikované katolickou církví. Nejoblíbenější dodnes zřejmě zůstávají filipojakubské ohně z poslední dubnové noci, provázené přeskakováním ohně, házením hořících košťat a věštěním z nich. Byly spojeny s představou, že tohoto večera mají čarodějnice mimořádnou sílu a slétají se na pometlech na sněmy s ďábly. Tradici přerušila druhá světová válka, po jejím skončení se však znovuobnovila. Zvyk se v mnoha krajích udržuje jako čarodějnice nebo pálení čarodějnic, zábava nejen dospělé mládeže, ale i ostatních, včetně dětí.

Předkřesťanské kořeny a evropské rozšíření má také oheň svatojánský, pálený tři dny po letním slunovratu (24. 6.), na svátek sv. Jana Křtitele, kdy vatry zapalované na vyvýšených místech během jedné z nejkratších nocí v roce na čas nahradí Slunce. „Chlapci a dívky ozdobené věnci z černobýlu při tomto svátku tančili kolem hranice a přeskakovali svatojanský oheň, což jim mělo přinést zdraví a sílu po celý rok,“ uvádí etnoložka Alexandra Navrátilová, „zdařilý společný krok milenecké dvojice věštil šťastné manželství. Svatojánské ohně vymizely z většiny našeho území v průběhu 18. a 19. století v důsledku opakujících se úředních zákazů a školské výchovy.“

Novodobější tradici pak představuje zapalování ohňů doprovázející společenské či vzpomínkové událostí, zejména Masarykovy nebo Husovy ohně. Husova hranice ze 6. července je v Praze i jinde v nekatolickém prostředí připomínána již od 16. století.

Není dřevo jako dřevo

Aby oheň správně hořel, je třeba vybrat správné dřevo a dobře o něj pečovat. Tvrdé dřevo (například habr, buk, ovocné stromy) hoří pomaleji a poskytuje dlouhodobější žár, na prázdninový ohníček je nejlepší využít větve z loňské probírky v ovocném sadu. Naopak měkké dřevo (smrk, topol, lípa) rychle vzplane, ale také rychleji shoří, je tedy vhodné třeba na podpal. Naši předci věděli velmi dobře, že dřevo na oheň musí být hlavně dostatečně dobře proschlé, aby se minimalizovalo množství kouře. Toho se nejlépe dosáhne uchováním pod přístřeškem, na roštu bez přímého kontaktu se zemí po dobu nejméně jednoho roku. Dřevo by se mělo vyskládat křížem, aby se nedotýkalo celými plochami, pokud možno kůrou směrem dolů.

Popel jako hnojivo

Dřevěný popel poslouží jako minerální hnojivo. Obsahuje zejména vápník, ale také draslík, fosfor a hořčík, to vše navíc ve formě dobře rostlinám dostupné. Dřevěný popel je možné rozpustit ve vodě a využít při zálivce, zkompostovat nebo jednoduše rozhodit na záhony či nasypat ke stromům. Přítomnost vápníku způsobuje vysoké pH dřevěného popela, není tedy vhodné dřevěný popel sypat ke kyselomilným rostlinám, jakými jsou rododendrony nebo azalky. Jen pozor, používejte jen popel bezpečně vychladlý, bez skrytých žhavých uhlíků, aby nedošlo v blízkosti stromů či keřů k opětovnému vzplanutí ohně.

Lidové noviny, 20. 7. 2019