Přežijí městské parky?

Stovky lidí na procházce, všechny generace, běžci, cyklisté, bruslaři, děti na bobech, psi na vodítku. Hřiště, kavárny, bary. Stromovka v neděli. Jeden z nejlépe spravovaných městských parků v zemi. Park, který po povodních v letech 2002 a 2013 vzrostl do krásy, představuje v našich končinách výjimku. Jak to dělají? Přežijí parky ve městech? Máme se o ně bát?

Prvním veřejným parkem se staly Denisovy sady v Brně roku 1818. Pražský prim je přisuzován Volksgarten na místě dnešních Chotkových sadů v roce 1833, ačkoliv park „Na šancích“ v sousedství Koňské brány byl přístupný již o dvě sezóny dříve. Zřízena byla pozice městského zahradníka a později i sadové komise, které se zodpovídal. Josef Fiala, Ferdinand Malý nebo František Thomayer, kteří tuto pozici zastávali, byli nejlepší mužové své doby. Když po roce 1873 začala Praha snášet své hradby, byly založeny mnohé parky v podobě, kterou známe podnes.

Zelené pásy a prstence se staly součástí urbanismu měst v koncepci rekreace i hygienických parametrů sídel. Se změnou klimatu nabývají nových funkcí v rámci hospodaření se srážkovými vodami, eliminací tepelného ostrova a ukládání uhlíku. Ještě před deseti lety by prohlášení „bez parků se ve městě udusíme“ bylo přeháněním. Sucha nám ukázala, jak blízko nedýchatelné prašnosti měst jsme, a co jediné jí dokázalo zabránit. Parky.

 Konference Landscape50 v anglickém Sheffieldu v roce 2018 představila, jak závažnému problému čelíme. Místní krajinářská fakulta dnes představuje světovou špičku. Richard Weller sleduje stovky světových metropolí, jejichž korunová úroveň stromů (Urban Tree Canopy) kolísá mezi hodnotu 36% pro New York a 1% pro Limu. Více než polovina z těchto měst čelí ohrožení kvality života a náklady zdravotnického systému rostou. Řešením je reforestace (zalesnění), kde pouze plochy nad 1ha korun stromů (UTC) jsou schopny samostatného režimu. To umí jedině parky a lesy. Krajinářský architekt Thomas Reiner považuje za největší nebezpečí současné krajinářské architektury moment, kdy se její řešení stávají produktem a James Hitchmough, šéf místní fakulty, zdůrazňuje nutnost zaměřit se na proces udržitelnosti v dlouhodobé perspektivě. Tato tři témata jsou zcela zásadní, pokud chceme mluvit o budoucnosti městského parku.

Dokážeme vůbec městský park udržet? Jde o kulturní konstrukt 19. století, který vznikl z vůle obyvatel měst. Čtyři sta okrašlovacích spolků bylo často iniciátory i zadavateli nových parků a ploch kolem měst. Ctihodní občané se tak na výsadbách často podíleli a vznikal tak velmi zdravý vztah: „Parky jsou naše a městský zahradník i rada města se nám za své činy zodpovídají“. Poválečný plíživý přechod do podoby „správy parků“ se podnes projevuje patologickou zkratkou „park je města“ v kterém dramaticky chybí někdejší občanské „město jsme my“.

Jedním z nejzajímavějších projektů, které lze ve světě parků sledovat, je „Parks for People“ britské Heritage Fund. Sleduje výsledky proinvestované téměř miliardy liber do devíti set parků po celé Británii s dopadem na život 37 milionů lidí. Původní projekt se zaměřoval na obnovy a zpřístupnění řady historických zahrad a parků, dnes na prvním místě stojí rozvoj udržitelných řešení napojených na místní komunity, inovace ve správě, vztah s místní komunitou nebo podpora a rozvoj environmentálních benefitů ve vztahu k podpoře veřejného zdraví a kvality života.

Ve výsledkové zprávě projektu „Parks for People“ najdeme tvrdá data. Investice zvedly rapidně návštěvnost. Nejvíce dobrovolníků bylo v nejpoškozenějších oblastech a investice se tu těšila zadostiučinění. Celých 83 % objektů nemělo „Plán péče“.  Vznikala nová pracovní místa a související investice. Hodnotí se i návštěvnost etnických skupin a osob se sníženou pohyblivostí. Pozoruhodná je aktivní participace s veřejností a soustavná účast dobrovolníků na díle. Velký díl práce je kladen Důležité je zvýšení kvalifikaci všech zaměstnanců. Každý projekt má dnes desetiletý plán správy a péče o park. Prokazují vliv na zdraví v oblasti, bezpečnost lokality a cenu nemovitostí. Vše v pečlivě sebraných a metodicky organizovaných statistikách.

Hledání paralel mezi Británií a Českem není tak vzdálené jak by se mohlo zdát. I zde probíhaly v 60. letech 20. století rozorávání parkových luk a kácení soliterních stromů v krajinářských kompozicích. Angličané dobře znají zpustlé a zapomenuté parky, zrovna tak jako my. Narazíte i na pokusy politiků prodat parky developerům a dětská hřiště těsně před volbami. Shodných témat je tedy překvapivě mnoho. Rozdíly jsou v předávané společenské zkušenosti a v dlouhodobém plánování. To jsou naše bolavá místa. Proč naše debata s veřejností končí zpravidla na tématech kácení a parkování?

Tři dekády střetů kolem parků jsou stále dokola nedorozuměním jazyka, který naráží na tentýž vylomený zub. Fenomén nejnižší ceny ublížil nejvíce právě zde. Odpojení parků od zahradníků umožňuje jejich podfinancování, využívání ke komerčním pronájmům a vyloučení odborného hlediska při zadávání veřejných zakázek. Místy byla péče o parky zcela vytěsněna a v tendrech vítězí uklízecí firmy v obřích zakázkách. Vžil se dokonce pojem „sekací služba“. Vnitřní dluh je skutečně ničivý. Zbylý konflikt mezi občany a samosprávou se tak omezil pouze na kácení. Na půdorysu ochranářství se pak zrodila zcela nová výdajová kolonka a s ní související obor: arboristika. Jejím zaklínadlem je provozní bezpečnost s cílem udržet staré stromy co nejdéle ve hře. Ve skutečnosti se  arboristika jako obor věnuje pěstování stromu jako jedince po celý jeho život. To ale nikdo neobjednává. Staráme se pouze o staré stromy.

Zahradník či krajinářský architekt jen těžko veřejnosti vysvětluje, čím park zachází a schází. Angličané mají parky se stromy různého stáří, kde se průběžně sází a kácí. To my nemáme. Protože neumíme kácet a nedokážeme ujmout nové stromy. Výjimky potvrzují pravidlo. Některé městské správy našly způsob jak udržet kontakt s odborníky a představovat změny veřejnosti. Obvykle odmítly outsourcing a reformovaly vlastní kapacity.

Co je špatně a co je dobře? Dva nejprudší protiklady najdeme dva kilometry od sebe. Stromovka a Sherwood. Oba tyto parky postihla fatální pohroma. Vrchlického sady ubytovaly ve své centrální části odbavovací halu nádraží a Stromovku odnesla dvakrát povodeň. Pohromy mohou vést k rozkladu nebo k obnově. V roce 1987 postihla jižní Anglii vichřice, která vyvrátila nejcennější stromy krajinářských parků 18. a 19. století. Katastrofa nebývalých rozměrů. O třicet let později, na dotaz Královské zahradnické společnosti , většina hlavních zahradníků s odstupem času přiznala, že vichřice za ně učinila rozhodnutí, jichž nebyli sami schopni. Udělala místo pro nové stromy. Totéž se stalo Stromovce a tuto příležitost dokázala využít.

Máme šanci zachránit parky jako Sherwood? Buď probereme velikány a založíme novou generaci, nebo začneme zcela znovu. Zatím se tváříme, že problém neexistuje. Velikáni jsou většinou z konce 19. století a již 50 let jim ubližují vibrace, zhutnění, kontaminace, obrus z pneumatik či výkopy sítí. Přestali růst a jejich korunový zápoj se rozpadá. A to je to oč tu běží. Bez schopnosti udržet UTC (Urban Tree Canopy) přestává strom plnit svou environmentální funkci. Tak ztrácíme korunový zápoj a parky se rozpadají. Někteří politici se pustili ve velkém do zakopávání výpěstků po městě. Bohužel, bez šance dožít se dospělosti. Studie ukazují, že životnost stromů ve městech se zkracuje na dekády. Nemají kam kořenit a tzv. květináčový efekt dělá ze stromů spotřební zboží. Lze vytvořit podmínky pro to, abychom měli ve městech krásné velké stromy. Jen to neděláme. Výsadbou náš vztah se stromem začíná, nikoliv končí.

Návštěvnost parků v posledních letech výrazně stoupá. Jen Stromovku dnes navštíví ročně až čtyři miliony lidí. Každá investice do vybavenosti se musí následně vyrovnávat se zátěží a projekty řeší distribuci návštěvníků parku zonací dle aktivit.  Důležité jsou ochranné prvky a to jak technické, tak i mentální a sociální. Park má být „uživatelsky přátelský“ a tomu pomáhá dobrý koncept stejně jako „přátelé parku“ nebo oddaný zahradnický tým. Ve stínu těchto dobrých příkladů jsou investice, které skončily zhotovením a zátěží spolu s absencí péče bývají následně zmařeny. Naplňování plánu péče a jeho kontrola je patrně největší slabinou investicí do parků u nás a cíle obnovy zůstávají často nenaplněny.

Parky jsou sociálně významné prostředí. Představují veřejný prostor a kulturní dědictví. Jeho ochranou střežíme hodnoty, které Britové hezky vtiskli do pojmu „Náš park“. V parcích pracují desítky tisíc dobrovolníků, sázení se zúčastňují školní děti, postižení či občané v různém stupni sociální potřebnosti. Park má často klub přátel, který zde pořádá své akce včetně beneficí. Takový je obraz parku jako našeho společného prostoru. Tedy pravý opak toxického „park je města“.

Vztah veřejnosti k parkům se mění v celém světě. Dokument „Space to Thrive“ Heritage Fund a University of Sheffield odráží to, co sledujeme ve společnosti kolem sebe. Parky v nejširším slova smyslu potřebujeme pro své zdraví, kvalitu života a sociální integraci. Staly se podmínkou našeho života ve městech a místem našeho kontaktu s přírodními jevy. Týmy po celém světě od Číny přes USA, Anglii až po střední Evropu řeší jak zachovat environmentální benefity v sepjetí se sociálními. Tisíce projektů vnímají hospodaření s vodou i přítomnost přírodních procesů v naší bezprostřední blízkosti. Náš kulturní rámec na to reaguje, ideály krásy, estetiky i vnímání hodnot se mění.

Veřejnost by ráda žila se stromy. Poptávka hýbe třicetiletým ledem, který praská a nikdo neví, co se stane. Místní autority se tu a tam tématu parků skutečně věnují. Vznikají dotazníky, odehrávají se participace. Něco se děje. V okolí Národního muzea se povedl první model parku s modrozelenou infrastrukturou, plánem péče a expertní skupinou. Není sám. Adapterra Awards například ukazují, že krajinářští architekti jsou nastoupeni na značkách. Klíčový je nyní postoj občanů. Pokud zůstanou zakopáni na barikádách svého sentimentu, nic se neposune. Zapomněli, že každý park má mít svého zahradníka a strážníka. Mají ještě šanci si vzpomenout.

Komentář ke vzniku článku ze 13.dubna 2021:

„Přežijí městské parky?“ není celospolečenské téma. Před rokem touhle dobou se zrodil nápad napsat pro jeden týdeník seriál s krajinářskými tématy. Navrhl jsem šestici článků s širokým portfoliem kolegů. Zaujaly dva a nevyjde ani jeden. Každá redakce má právo si rozhodnout o čem chce psát a toto výsostné právo nelze zpochybnit. Věnovali jsme s Alicí Dědečkovou, Davidem Horou a Štěpánkou Šmídovou textu řadu hodin a vznikla řada verzí, z které se pilovala ta poslední, jež měla být populárním čtením osvětlujícím palčivý celospolečenský problém. Píle neopravňuje a kovaní žurnalisté dělají svou práci, protože ji umí.

Země žije kácením. Praha není hlavním městem nadarmo. Nestačily javory Na Smetance, máme tu javor na nábřeží, sakury v ulicích, jasany kdekoliv, bojuje se o každý strom. Kácení je ovšem čistě důsledkové téma. O příčinách se mlčí. Jak z toho ven není k diskusi. Sherwood je vzpomínkou na park beze slov. Stromovka je krásná a tepoucí životem. Celý rok prožili lidé ve městech prakticky jen v parcích. Z někdejšího životního stylu lidem nezbylo vlastně nic jiného. Píše se o suchu, o sekání trávy, hospodaření s vodou. Co už jiného je žhavější téma než článek o dobrém příkladu a návodu jak dát parkům šanci na život. V čem je problém?

Vysvětlím to jednoduše. Žádný problém totiž není. Respektive to je náš profesní úkol zachovat parky při životě. Máme je na starost a na svědomí. My ho máme vyřešit. Jako krajinářští architekti a zahradníci jsme zapomněli, že pokud potřebujeme podporu veřejnosti, musíme si ji odpracovat. Existují-li problémy, které přesahují naše schopnosti profesní, musíme je umět nastolovat. K tomu je potřeba shoda profesní obce a vůle k prosazení. Nikdo to za nás dělat nebude, tím méně novináři.

Předkládám tedy poslední, desátou, verzi článku k volnému posouzení náhodné čtenářské obce. Děkuji kolegům za spolupráci. Děkuji i nejmenovaným profesionálním novinářům za zpětnou vazbu a zkušenost.