Strom? Jen ne na mém pozemku!
Zatímco část veřejnosti horuje za zachování stávajících stromů a zahradníci horují za správné sázení kvalitních stromů, druhá část veřejnosti brojí proti stromům. Není to skupina nijak nepočetná.
„Já mám stromy samozřejmě ráda, jako asi my všichni, ale nevím, proč by měly růst zrovna tady u nás.“ říká postarší dáma s intenzivní gestikulací a nehraným rozčílením. Nahlas tak vyslovuje mínění několika dalších, souhlasně přikyvujících občanů, kteří se účastní podvečerního veřejného projednání projektu obnovy malého parčíku v centru obce. V anglosaském světě je její přístup popsán pojmem „not in my backyard“, který se projevuje u mnoha veřejně prospěšných aktivit souvisejících s životem nás všech. Nikdo nechce mít před domem kontejnery na tříděný odpad, volné parkování, autobusovou zastávku nebo stromořadí. Dokonce i v místech jejichž identita je přímo postavena na ideálu zahradních měst, se setkáváme s odporem jedinců vůči stromům v jejich blízkosti.
Vžijme se tedy do role obyvatele, který ve své sousedství nechce strom. Co mu vadí? Stromy budou v dospělosti být příliš velké a košaté. Do prostoru se nevejdou, v literatuře se uvádí, že se dorůstají obrovských rozměrů. Kořeny mohou zasahovat na hranici pozemku, poškozovat ploty, základy budov, ovlivňovat růst námi vysazovaných rostlin. V boji o světlo, vodu a živiny snižovat úrodu. Opadavé stromy opadávají , listí uklízet bude drahé a jednou nebudeme třeba moci, co pak? Ze stromů padají větve, které poškozují majetek, případně padají celé stromy a naše nemovitost bude v jejich dosahu.
Nejen stromy jsou ovšem v hledáčku odpůrců. Hodně to schytávají i keře. Znepřehledňují prostor, vedou k využívání parku coby veřejných toalet, přespávání bezdomovců a venčení psů. Nežádoucí jsou také keře jedovaté či trnité, zejména v blízkosti škol.
Během veřejného projednání se ovšem po připomínkách odpůrců obvykle zvedne někdo z příznivců stromů. Často to bývá člověk, který je přítomen na většině veřejných projednání, v místě třeba nebydlí, ale odpůrce dobře osobně zná. Má rád stromy, které v parku již rostou, vyrostl s nimi, hrál si pod nimi a zdůrazňuje, že dřív v parku nikdo nemočil a ni nespal a není to přece vina těch stromů. Také listí přece vítr rozfouká všude kolem, zahradníci ho většinu posbírají, zkompostují a do parku vrátí. Nebývá nouze o poněkud jadrnější vyjádření typu „Franto, řekněme si to na rovinu, ty tam stromy nechceš jenom proto, aby se mohla na zahradě opalovat tvoje stará“, což obvykle seriozní debatu změní v obecní cirkus.
Celé setkání vrací na zem místní odbor životního prostředí, který do projektu vřadil zákonem uložené náhradní výsadby případně obdržel dotaci na výsadbu stromů v rámci adaptaci vůči změnám klimatu. Také nástroje územního plánování a koncepce zeleně očekávají úplné řešení všech pater zeleně, tedy bylinné, keřové i stromové patro.
Do následující diskuse tedy vstupují krajinářští architekti a zahradníci pod palbou velice osobních pohledů zainteresovaných osob především s ideály celospolečenské prospěšnosti stromů. Stromy činí město obyvatelným. Snižují výrazně teplotu, prašnost, větrnost. Zvyšují vlhkost a dávají tolik potřebný stín. V pravém slova smyslu činí město obyvatelným. Existují dokonce studie, které objasňují jak zastínění stromy spoří veřejné i privátní prostředky, protože zvyšují životnost povrchů komunikací, fasád, okenních rámů i střešních krytin. Ukazuje se, že většinu negativních vlivů stromů v argumentaci odpůrců lze přičíst na vrub nikoliv stromům samým, ale zanedbané péči o ně. Správně vysazený a pravidelně ošetřovaný strom nikam napadá, nic neboří a neohrožuje nijak své okolí. Podobně dobře vychované keře jsou podhledné, transparentní a nikdo v nich nebydlí ani nic nekoná. Poptávka po stálezelených keřích se výrazně pojí s jejich jedovatostí či nejedlostí a kdo vlastně ve veřejném prostoru má touhu okusovat keře. Velmi často tak vyplouvají na povrch nové skutečnosti, které ukazují zástupné problémy. Péči o parky vykonávají nekvalifikované síly bez odborného dohledu nebo firmy v režimu nejnižší cenové nabídky. Občané se nejednou rozvzpomínají na doby, kdy byly jejich parky krásné, udržované, kvetly a ptají se, proč už tomu tak není. Rozprava tak zamíří často správným směrem a udeří na hřebíček.
Ne všechny ale veřejné projednání uspokojí a přibývá občanů, kteří jsou ochotni přistoupit k poškozování dřevin. Ze své praxe tento fenomén zná krajinářská architektka Jitka Vágnerová: „Smutných příběhů mám desítky. Od tajného zastřihování terminálů před domem, aby stromy nerostly až po otrávení staré hrušně v Rousínově. Ta pamatovala původní židovské obyvytelstvo a město odmítlo žádost o kácení. Podřezané lípy na hřbitově v Ivančicích a nebo mi kolega vyprávěl odpůrci vykopané výsadbě alejových stromů na Vysočině…“
Je důležité o výsadbách stromů mluvit a hledat společná řešení. Jejich přínos je nesporný a proto se je společnost rozhodla chránit. Náš život se na nich stal bezprostředně závislým a hodnota každého nově vysazeného stromu a ujmutého stromu je nesmírná. Škoda způsobená zničením či znehodnocením stromu je prakticky vždy trestným činem. Ostatně, vylévat si svou zlost či frustraci na živých rostlinách je mimořádně ubohé.
Lidové noviny 9.listopadu 2019
