První česká zahradní architektka
Mít v kolonce povolání vepsáno „zahradní architekt“ není a nebude běžné. Historie oboru skrytého pod tímto názvem je relativně nedávná a první zmínky najdeme až na sklonku 19.století. Tím spíše pak v případě žen.
Oč je v zahradní a krajinářské architektuře dnes zastoupení žen více než rovnoprávné, o to pozoruhodnější jsou osudy průkopnic v této branži. Jejich pionýrské krůčky spadají do období po první světové války. Tato úloha připadla dvěma ženám. Pravděpodobně se neznaly a jejich životní osudy, ač si dramatičností nezadají, se neprotínají. Grete Roder – Müller pocházela z židovské, německy mluvící rodiny z Moravské Třebové a v české prostředí ji známe pod jménem Markéta Müllerová. Zapsala se do dějin spoluprací na zahradě Vily Tugendhat a pozvednutím českého perenářství (pěstování vytrvalých květin) na středoevropskou úroveň. Její osud by vydal na knihu.
Prim ale patří jiné ženě, první praxi si, coby zahradní architektka, otevřela v českých zemích Zdenka Košáková. Dcera plzeňského lékaře Josefa Košáka vystudovala zahradní techniku v saském Bad Köstritz, kterážto škola se těšila v německy mluvících zemích velmi dobré pověsti. Podařilo se jí, díky stipendiu Ministerstva zemědělství, odjet na studijní cestu do Paříže a posléze absolvovala vazačskou školu v Berlíně (paradoxně právě zde se mohla na ulici minout s Müllerovou). Podle dochovaného cestovního pasu to nebyla její zdaleka poslední zahraniční cesta.
Po návratu do Československé republiky si zřizuje v Praze atelier a začíná s vlastní praxí. Klíčové je pro ni setkání s Annou Berkovcovou, zakladatelkou Dívčí zahradnické školy v Krči. Košáková zde začíná vyučovat posluchačky jen o málo mladší než ona a během let sestaví cenný soubor studijních textů. Získané doporučení jí posune ke spolupráci Československým červeným křížem a mladá architektka se tak hojně zaobírá tématy školních zahrad, hřišť, cvičišť a zahrad nemocnic či léčebných ústavů. Díky doktorce Berkovcové začíná Košáková velmi záhy pracovat příležitostně pro Alici Masarykovou. Jak jde čas, vytváří pro celou řadu drobných i větších designových zadání a úloh. Počínaje čajovým servisem, přes květinové koše až například po studii „česká mez“. Jejich vzájemný kontakt trval prakticky po celou Košákové tvůrčí kariéru.
Zdenka působí v Kruhu výtvarných umělkyň a její tvůrčí záběr je obdivuhodný. Maluje obrazy, kreslí projekty, píše odborné texty ale i poezii či hry, nabízí květinové dekorace tabulí i interiérů, později dokonce bytový design. Pravidelně přispívá do časopisu Naše doba a opakovaně čte své přednášky v rozhlase. Publikuje samozřejmě i v řadě dalších periodik. Pokouší se dokonce o vydání knihy svých odborných textů o zahradě, ale je odmítnuta.
Jaká byla její tvorba? Předně, Zdenka Košáková se takříkajíc příliš nepotkala se světem ostatních zahradních architektů a zahradníků vůbec. V jejím projevu lze nalézt jen těžko podobnosti s tehdejšími hvězdami Josefem Vaňkem, Josefem Kumpánem, Otakarem Fierlingerem či dalšími. Šla svou cestou a ta se nepodobala jiným. Přesto její dokumentace i postup práce splňovaly nároky tehdy ve střední Evropě běžné. Po opakovaném stěhování atelieru zakotví v Praze na Národní třídě, což lze považovat za mimořádný společenský úspěch.
Kromě zmiňovaných školních zahrad, které se staly zjevně jakousi hlavní provozní jistotou příjmů atelieru, pracovala Košáková pochopitelně pro řadu soukromých klientů a vypracovala plány četných vilových zahrad. Rozhodně se na ně ale nespecializovala, což opět dokresluje její výjimečnost v našem prostředí. Mezi její nejznámější klienty patřil i spisovatel Vladislav Vančura nebo senátor Václav Klofáč. V jejím portfoliu se ale neméně vyjímá zahrada Ústavu slepců na Klárově a velkorysá zahrada Dětské léčebny v Bukovanech, která podnes slouží svému účelu.
Osud přichystal Zdence Košákové nelehký konec. Počátkem 30. let dlouhodobě onemocněla a svou praxi v Praze nuceně končí. Ještě po smrti Presidenta Masaryka si vymění dopis s Alicí Masarykovou. Umírá krátce po válce 25.srpna 1945 ve věku 46let.
Zdenka Košáková vychovala celou generaci svých nástupnic, jak se o tom zmiňuje její žačka Zdeňka Hartvichová. Její odborné teze svědčí o mimořádné zběhlosti v tehdejší odborné literatuře s přesahem k širšímu kontextu rodiny, společnosti i životního prostředí.
„Zahrada se nikdy nestane strnulým útvarem, neopomněli-li jsme poskytnouti v ní rostlinám jejich životní optimum“ trefně a nadčasově poznamenává Zdenka Košáková, první česká zahradní architektka.
Lidové noviny 2.ledna 2016
