Rdesno
Kytka s něžnými lokty
Zní to možná jako češtinářská rozmarnost, kdy někde mezi divno a blaho by leželo i rdesno. Drsně rvavé ale ono tak na první pohled není i když na druhý pohled ano. Zrovna tak máte vůli nevěřit básníku, že měla oči „krásně rozestlaný“, přeci mu nakonec uvěříte. Takhle nějak si zkuste představit rdesno. Štíhlá až přeštíhlá tanečně velice nadaná květenství drobných kvítků nadekorovaných kolem dokola koukolem a ty si tak čněj nebo se vrtěj nahoře na té kytce jeden vedle druhého. No a to bývaly časy, kdy se jenom vrtěly, ale ty už jsou pryč, protože člověk si přál zase o něco víc.
Nejspíš dobře znáte hadí kořen takhle z nějaký vlhčí louky nebo ze sadu či okraje zapomenuté zahrádky. To byla vděčná část naší pozdně jarní flóry, spolu třeba s úpolíny a sibiřskými kosatci. V některých krajích ale není hadí kořen nijak vzácným a plazí se kudy ho napadne i do břehů potoka a podobně. Jeho květenství je obecně spíše tučně huňaté a eleganci budeme hledat spíše v jeho lehce růžovém oblečku, než ve vlastní konstituci připomínající štucle nošené matičkami na saních.
Dneska se ale obrátíme na slovíčko k himalájskému příbuzenstvu, které si roste v takovém zeměpisném rohlíčku zhruba od Kašmíru přes Nepál, Bhután, severní Barmu až po Sečuán v loukách při keřích, na okrajích lesů a nádržích odvrácených svahů. Vzpomínám si jak mi ho jedna z dobrých duší ukázala před čtvrt stoletím v brněnském Arboretu a to se slovy: „Byla by to krásná kytka, navíc červeně kvete, ale namrzá, tak z toho asi nic nebude“. No a vida, dnes patří mezi ty hojné a milované. Jak se to stalo?
Latinsky se jmenuje Persicaria amplexicaulis, ale najdete ji i pod jinými jmény, protože jen málo rostlin mění jména tak často jako rdesna. Jsou to vysoké sošné rostliny obvykle přes metr, které bývají zrovna tak široké a kvetou od června do mrazů. A to doslova, protože končí s prvním šedivákem. V rašení je také ostatně často šlehne mráz, ale nic si z toho nedělají. V zimě 2012 byly její silné oddenky plazící se po zemi mrazem výrazně poškozeny, ale obrostly z adventivních oček a rostlina nabyla během roku původních proporcí. A ona je opravdu velká, je to rival, to se jí musí nechat. Během léta se na ní objeví stovky a stovky květů. Obrovskou výhodou je, že na zimu dokáže svou rozsáhlou listovou plochou velmi efektivně přikrýt sama sebe. Vůbec je takto velice samostatná.
Přijde-li někdo s tím, že potřebuje lodyhy jež se „sama o sebe umí postarat“, prozradím mu nejprve tajemství správné kytky na správné místo a nezřídka v následné volbě sáhneme po rdesnu. Je to verzatilka jak se patří, protože světlo a stín je pro ní především hra a starší rostliny poměrně dobře i hospodaří s vodou. Pravda, není to levandule a na výpek bych ji nedával. Jiank se ale je skutečně schopna postarat sama o sebe. Extrémně důležitý je pak ovšem výběr doporučené společnosti. Ve světě perenářském se je to trochu jako když jste maminka dvoumetrový holky na tanečních. Vytrvalé zahradní květiny musíte ke rdesnům vybírat především mezi trávami a vysokými solitérami. Velmi si ale rozumí s keři a především vícekmeny dřevin, pročež mají před sebou jistě světlou budoucnost. Původně se vyskytovaly pouze v červené, růžové a bílé formě, leč šlechtění nám s výběrem trochu zahýbalo všemi směry a tak máme dnes pěknou stovku odrůd k výběru. Samozřejmě se pracovalo s výškou, ale ty květy. Od spoře oděných víl, přec čnící rampouchy až po ony zmíněné štucle, které někdy skorem padají tíhou své krásy. Vybírejte ale dobře, protože tahle kytka to s vámi jen tak nevzdá a je to s ní skutečně na dýl.
Vyšlo 9.září 2024 v časopise Echo
Foto Martina Kotlandová