Roste si nahoře bez
Váš vztah s bezinkou občanský zákoník neřeší.
Chtělo by se říct „mám nahoře bez“, ale je to blbost na druhou. Ta jedna nestojí za zmínku, jsa chlap, ale ta druhá se vztahuje k vlastnictví keře. Ta je zajímavější. Josef Čapek napsal Karlovi po jeho smrti pár vět o „vlastnictví“ rostlin, které přeci rostou a kvetou výhradně sobě, tedy neprojevují tak dévotnost svému vysaditeli. U bezu, o kterém dnes bude řeč, je to ještě drastičtější, anžto ho nikdo nevysadil, on se stal.
Přilétl v útrobách jakéhosi ptáka, třeba kosa, nikým nezván, počítám někdy během roku 2012, a ulpěl na listu kterési naší pereny v záhonovém testu, byv ztracen. Déšť ho spláchl k zemi, zde vyklíčil a chopil se příležitosti. Docela dobře si pamatuju, jak jsem ho obejmul oběma rukama a v poslední vteřině, než jsem škubl (dokonce už jsem asi udělal předškub), jsem se rozhodl jinak. Nechám ho tu.
Bezinka to s námi má tuze těžké. Můžeme říci, že je hojně rozšířená po mnoha světadílech v okolí lidských obydlí. Nicméně je to tak trochu ta zvědavá sousedka, před kterou utíkáte s nákupem a zaboucháváte dveře. Zejména od té doby, co jsme se přestali starat o krajinu, je jí všude plno. Přitom si nijak nezadá se svou věrnou družkou kopřivou a bratrem agátem, s kterými se často ruku v ruce vydávají na pouť naší příměstskou pustinou.
Samozřejmě, spotřebováváme květy i plody od limonád přes sirupy až k vínu. Obalované květy jsou také letní specialitkou. Máme také řadu ovocných odrůd s těžkotonážními plody a samozřejmě i rozverných odrůd okrasných. Některé jsou elegantní, jiné tajemné, divoké, monstrózní až děsivé. To už si každý holt vybere. Každopádně si vzpomínám, jak v Anglii proběhl hromadný sběr květů stovkami lidí ze živých plotů podél silnic, aby ukázali, jak je bez důležitý pro národní hospodářství. Zdá se, že naše národní hospodářství tyto výchovné chvíle teprve čekají. Ať tak či tak, nedokážu si představit dětství bez bezinkové flusačky, která musela být u každé klukoviny. Volba materiálu ve vztahu k délce byla hotová věda a zbraň dokázala znectít bílé tričko na desítky metrů.
Ovšem vážení, po pravdě, my jsme je kdysi pozvali ke stolu a teď se k nim nemáme. Bezinka přeci dovede být velice krásný keř. Moje renesance proběhla následovně. Blahé paměti jsme v roce 2008 pracovali poprvé v Kadani, roztomilé městečko, které má rádo architekty i zahradníky a podle toho vypadá (k světu). Ve svahu nad řekou bagry dorazily léty naváženým rumem až k bezince, která mi vyrazila dech. Těžko říct, jak byla stará, ale nikdy jsem nic podobného neviděl. Měla totiž jediný kmen, nebyla tedy rozeklaná jako většinou, a ten kmen se kroutil, jako to dělávají stařičké borovice. Bohužel musela ustoupit kortenovým stěnám, ale její obraz mi zůstal hluboce vryt. Začal jsem si starých bezů všímat a viděl jich už několik velmi starých. Slavný mají například v Olomouci. Jenže všechno jsou to houžvičky v porovnání s kadaňským. Uvědomil jsem si, že šlo o dědictví po německých hospodářích, podobně jako některé hrušky a ořešáky, které jsme zachránili. A co víc, bylo jasné, že ten bez byl zušlechtěn a veden na jeden kmen. Že to nejde?
Ale jde, a jak dobře. Můj semenáč v záhoně, který jsem nesázel a nijak mi nepatří, jsem tedy začal zušlechťovat. Jen jediný výhon se stal vyvoleným, všechno ostatní jsem pečlivě vylamoval a vystřihoval. Pravda, úsilí bezinky stát se křovím je značné. Ovšem po několika letech jí to takříkajíc přešlo, rozhodla se být dospělá a dole už nijak významně nezlobí. Mám tedy nahoře bez. Nebo on mě. To se máme.
Vyšlo v časopise Echo 4. září 2021