Rozkvetlé křižovatky
Experimentovat musíme trvale
Před lety jsme si v parku ve Mcelích s tehdejším hlavním zahradníkem Janem Ulbrichem usmysleli, že trochu rozkveteme křižovatky našich cest. Máme tu centrální asfaltku stejně tak jako pěšiny a zahradnické cesty ze štěrkových trávníků. Tento park si drží vcelku přirozenou zonaci intenzity péče a květiny tak najdeme zejména v okolí zámku, kde jsou také nejlépe ošetřovány v záhonových kompozicích. Pro naši myšlenku rozkvetlých křižovatek jsme tedy museli vymyslet model mnohem nenáročnější na založení i péči a na záhony jsme museli rovnou zapomenout.
Zpětně vzato to byly větší výzva než kdokoliv z nás čekal, protože jsme pojali první kolo našich pokusů velmi jednoduše. Na každé křížení cest vysadíme tři až pět vysokých solitérních peren a ty budeme udržovat vyžínáním okolních trav. Už to je samo o sobě dost pracné a na kytky se musí myslet že tam někde jsou. Jinak je převálcuje drn.
Inspirovala nás prastará denivka po Thurn Taxisech, která tu roste desítky let a zachránili jsme ji z přestínění nálety v kterých již nedokázala vůbec kvést. Dneska má stovky květů každý rok a velice se jí daří. Protože se v zastíněném prostředí chovala jako pýr a přešla z trsnaté formy na výběžkatou ve snaze utéci ze tmy a najít si své světlo, kousek jí zůstal nakonec také v louce za cestou. Přestože je to jinak rostlina bujná a svéhlavá, v louce se chová jako beránek a celé roky jejích několik květních stvolů zůstává veskrze ve stejném počtu.
To nás mělo varovat, protože oranžové denivky Hemerocallis fulva jsou mezi perenami obecně ten nejsilnější kanónenfutr s kterým lze pracovat a i přestože se neumí semenit, dokáží se rozrůstat v rámci trsu. Hovoří-li se o jejich zplaňování, pak k němu přesvědčivě dochází právě vegetativní cestou, vyvážením kompostů za humna a výkopovými pracemi.
Drn byl mnohem silnější a první kolo našich křižovatkových výsadeb skončilo celkem fiaskem. Několik rostlin jsme zachránili, ale bylo vidět, že prostou výsadbou do louky celá věc nekončí. Poučili jsme se o to, že obohacování lučních porostů kulturními rostlinami je nutné dělat s trsy dostatečně vzrostlými a silnými. To nám doložily zkušenosti ze zahraničí s kulturními rostlinami a i praxe u nás v chráněných územích s dosazováním trsů rostlin, které obtížně klíčí a předpěstovávají se.
Začali jsme tedy sázet a pečovat trochu lépe ačkoliv to stálo více úsilí. Přilepšení na začátku, malé lože, očistit od trav a držet vyžínáním. Trvalo tři roky, než se první výsledky dostavily a to až při opravdu zahradnické péči. Podařilo se nám pracovat s vysokými rudbekiemi, sadci, mužáky, vernoniemi a několika dalšími vysokými perenami vesměs severoamerické provenience. Ty přece s trávami rostou a jsou na konkurenci zvyklé. Zajímavé pro nás bylo jejich kvetení v druhé polovině roku. Bohužel se po senech octnou na čas na křižovatce úplně samy a mají tendenci k válení. Takže opory. Vyzkoušeli jsme i několik dalších vysokých a robustních denivek, aby měla ta oranžová dobarvení. Celkem bez šance. Byli jsme rádi za několik druhů, které přeci jen narostly v úctyhodný trs a říkali jsme si, že už to půjde samo. Kdepak. Buď stagnují nebo rostou do země. Naše louka udolá vše a stabilní společenstvo jejího drnu je neproniknutelné. Můžeme mít zahrady plné kulturních rostlin, můžou se i semenit v záhoně a rozrůstat, ale za plot nikdy neproniknou neboť je trvalá společenstva prostě zahluší buďto ihned anebo časem. Těch pár výjimek s kterými se straší, nebyly vesměs rostliny zahradní, ale přišly s dopravou nebo s vodou. Nepéče o krajinu jim dala prostor.
Vyšlo 10.prosince 2024 v časopise Echo