Séricourt

Mír našim zahradám.

Yves Gosse de Gorre je, troufnu si tipnout, většině našinců zcela neznámou tvůrčí osobností zahradního umění. Ba dokonce i v kruzích profesionálů bychom nepochodili a zřejmě tomu tak i zůstane. Les Jardnis de Séricourt najdete v Pas de Calais na severozápadě Francie. Našel jsem ji kdysi docela náhodou. Snad mě oslovila nějaký detailem použití hortenzie, možná mým oblíbeným ořeším (lískovým), které k evropské zahradě tak hezky umí patřit.

Co jsem našel, nejen předčilo má očekávání, ale do mé zahradní paměti vrostlo nebývale pevným kořínkem. Cesta k této zahradě má poměrně nesnadné zadání, anžto musíte přijmout téma války, ze kterého vyrostla do mnoha podob. Včetně míru. Nebývalého, všeobjímajícího míru. Vzešlého ze vší té hrůzy. Válka se nikdy nemění. Vidíte šiky bojovníků stojících proti sobě v bitvě, římské želvy, hroty zkrvavených kopí, válečné masky domorodých kmenů. Válku starou i válku novou. Tíseň zákopů, rezavé rozervané stroje, střepiny, kusy oceli. Krátery, temnotu noci i pomalované tváře. Pláně rozervané krajiny zabarvené rudě. Včera krví, zítra máky. Ostnaté dráty a děsy bojovníků. Ženy coby „zbytek bojovníka“, čekající a nesoucí tíži dnů příštích. Dlouhá, trnitá, nekonečně bloudivá cesta ke smíření.

A mír? Pozoruhodná svoboda lemovaná pomníky a kříži vzpomínek. Den, rok či prostě doba poté, kdy se odpouští, zapomíná a dívá do budoucna. Vzpomínky nemilosrdně vyplouvají a hledají si svého adresáta. Jako zapomenutý lístek polní pošty, co přijde s letitým zpožděním. Rezavé výčitky zapomenuté v křovích a krev, která není vodou.

Goss de Gorre nás do ničeho nenutí a je zcela na nás, zdali se ponoříme. Můžeme hledat tu svou válku, svou vrstvu vzpomínek zvednout z prachu. Nemusíme. To místo si ale nese svou vlastní zprávu ze zákopů a kráterů, které se kdysi tudy táhly. Máme možnost vidět v jeho kreacích pouze nezvyklé výtvarné vnímání rostlin, které je zcela svébytné. Pracuje s nimi bez jakéhokoliv sentimentu k historii zahradního umění. Uvidíte úplný ofsajd. Zcela mimo hru.

Přitom zde budete svědky zahradních prostor zcela úchvatně zpracovávajících lidské měřítko a pocit útulnosti na hranici dokonalosti. Oblouky popnuté pestrou květenou neskromně hýří životem a stříhané hrany s divokými kulisami jsou doslova esencí ideálu venkovního pokoje. Krásné stromy zavírající svůj chrám nad zahradou nechávají návštěvníka zakroveného životodárným listovím. Po tom všem se můžete podívat do nebe skulinou v korunách, skulinou v mracích. Svobodou.

Tehdy se zastavíme sami nad sebou. Skupina ořešáků se tu vine jako hadi. Nikdo je nesázel. Vyrostly bezesporu jako děti ulice ve vzájemné každodenní bitvě o místo na slunci. Pak přišel člověk a vytáhl z nich jejich podstatu. Vychoval je. Na první pohled vidíme, že je nesázel. Stejně jako vidíme, že je nenechal na pospas. Tam někde mezi mírem a válkou si můžeme najít každý svůj vzkaz. Kdo sází, ten sklízí, ale nikdy není pozdě k výchově. Jakkoliv vtisk zůstane navždy. Ořešák jako jeden z nejstarších kultivovaných stromů tu zprávu nese velice dobře. Séricourt nám nese na talířku možnost prožít si svou válku až k míru. Podívat se každý po svém napříč svou myslí a promítnout si mnoho ze svých zkušeností, vlastních i zprostředkovaných. Na chvíli se přiblížit nesdělitelnému. Vážit si břímě, které mnozí z nás nemusí nést jen proto, že ho nesli ti druzí před námi nebo ho nesou sousedé o kus dál. Tam někde nás najednou nepřekvapí druidský kruh z vrb chránící posvátný strom. Protože vrbu občas potřebujeme všichni a ten kruh druhů nás chrání všechny. Jeden druhého.

Vyšlo 26.září 2022 v časopise Echo.