Škornice
Boty nejen pro lásku
Z našeho denního slovníku již výraz „škorně“ vymizel již dávno, ale kdysi jsem hrál středověké divadlo a naše botky z ostrou špičkou zanechávaly stopu docela přesně ve tvaru listu jedné hájové květinky. Zaujaly mne ovšem nejen pro svůj tvar listů, ale pro poměrně všestranné použití a nebývalou odolnost i vytrvalost. V Lednici na Moravě jsme je obdivovali pod vzrostlým habrem v části parku zvané Arizona. Výheň a sucho, které zde zvládaly bylo těžko zkouškou. Přesto byly schopny vytvářet díky svým výběžkům jakés takés koberce a vytrvávat na stanovišti celé dlouhé roky bez jakékoliv péče. Pocházejí z horských lesů Alp a Kavkazu, ba dokonce je najdeme v cedrových lesích Alžíru.
Od poloviny 19.století je zahradníci začali křížit mezi sebou a tím vznikla pěkná řádka druhů, které dnes řadíme mezi klasické zahradní pereny. Velice často se k nim pojí zaklínadlo „suchý stín“, protože tahle alpsko kavkazská krev cinknutá alžírskou má pro život pod stromy opravdu dobrý základ. Některé zůstávají dokonce stálezelené anebo na podzim pěkně bronzově zabarvují. Tyto druhy jsou nám blízké a hojně, často až masivně používané, nejsou však jediné.
Z dalekého Japonska byly dovezeny druhy na první pohled velmi blízké těm výše popsaným, leč s docela jiným naturelem. Přizpůsobené vlahým lesům klimatu sopečného ostrova a zamilované do hezky humozních čerstvých půd spíše s kyselou reakcí. Navíc vesměs drobné a stěsnaně trsnaté. Ovšem s parádními květy a to jak velikostí, ta stavbou. Nekonečná řada zahradníků se je snažila přemluvit, aby spolu rostly, ale jejich nároky jsou skutečně prudce rozdílné. Jakousi cestu pak nabídlo křížení, ovšem jen s dílčími úspěchy a omezeným množstvím kombinací.
Pak se ovšem jako šrapnel objevila docela nová vlna a ta přišla z Číny. Zajímavý je její průběh. Říše středu jak známo si botanicky bádá spíše na svém písečku a dostat odtamtud něco ven bylo vždycky dobrodružství. Přesto se ale sběratelskou cestou lecos dostalo do Japonska a následně do USA i do Británie. Pamatuji se jak jsem s velkým očekáváním pozoroval rašení mé první čínské škonice. Jejich kouzlu ovšem propadlo poměrně málo lidí a prakticky dvě dekády po nich neštěkl pes. Staly se sběratelskou záležitostí a jako takové byly posbírány do botanických zahrad a soukromých kolekcí.
Jenže čínské škornice byly spícím drakem. Některé byly trsnaté, jiné výběžkaté, docela nízké přízemní anebo taky téměř metrové. Nárokově jsou také poněkud rozstřeleny i když snášejí naše kontinentální klima vesměs docela dobře. Dramaticky se proměnila ovšem nabídka listů po stránce barev a tvarů. Mnohé mají tuhé ostře laločnaté až pilovité listy jako lecjaká cesmína, obvykle stálezelené. Jiné zase naopak fantasticky raší od stydlivě ruměncové, přes vínové a bronzové po skutečně rudé. Nechybí různé mramorování a skvrnitost. Zatímco staré evropské sorty jsou svými petaly spíše „rohaté“ zvonečky, ty asijské jsou regulérní pavoučci či hvězdy, chcete-li. Navíc se umí vznášet i vysoko nad listem a to nejen v předjaří, ale dlouho do května. S jejích umíněným vzdorem na stanovišti dost souvisí jejich množitelnost a tak to chvíli trvalo, než se sběratelské vášně nasytily. Nyní ovšem nastává ta chvíle, kdy se z malého rodu stal bvelký a nastupují na scénu regulérní šlechtitelé. Škornice totiž září v teplých i studených barvách kromě vyloženě modré. Navíc mají velkou ochotu k pestrým barevným kombinacím, přechodům valérů a spolu s tím vším co umí listy se nabízí nepřeberné množství kombinací. Máme se na co těšit.
Vyšlo v časopise Echo 27. května 2025