Spony

Sází se přiměřeně daleko od sebe.

Slovíčko spon, nikoliv spona bude dneska na přetřes. Čeština si pohrává, protože on takový spon má se sponou mnohé společné. Určujeme jím nemilosrdně vztah rostlin mezi sebou a ty jsou odkázány na naše umění či neumětelství. Záleží na jejich životním stylu a našich znalostech. O strategiích přežití byly popsány stohy knih a taková kompozice záhonu rostlin se pak stává rozehranou partiturou, která má své zadání a mantinely, nicméně žije si svým životem.

Tak například denivka s denivkou si dobře bude nejspíš rozumět i při vzdálenosti kolem třiceti centimetrů a vydrží spolu celé dekády. Zejména budou-li odrůdy podobné výšky a síly. To už je tak nějak úlohou autora záhonové kompozice, aby tyhle vztahy vyladil. Nicméně i když dělám „rozhoz“ podle osazovacího plánu jehož nejsem autorem, stále mám jistý prostor pro interpretaci. Rostliny jsou například napěstovány různě silné a v různě velkých květináčích anebo mám stále častěji k dispozici dobývané trsy. To je samozřejmě parádní práce. Umožňuje mi sázet takzvaně na cílový spon.

Co to je? Trosku si to zjednodušíme. Řekněme že jedny kytky žijou jako deka a je jim jedno kdo je soused. Plazí se prostě kudy to jde. Jiné mají sice pevný masivní kořen v jednom místě, ale jejich nadzemní aparát je kam vítr tam plášť, dokáže se zcela přizpůsobit, podlézat, pnout se a pokrývat cokoliv. Další přirůstají sice z jednoho místa, ale jsou schopny přisazovat do boku tam kde je víc místa a velmi pomalými nenápadnými pohyby si zajistit existenci. Něco jako když vás dojemně malý psík obratnými pohyby tlapiček shodí z postele. Poslední stratég je pevnost s kruhovou obranou, která nespustí nic, nikoho a nikam. Můj dům, můj hrad. Veškeré podobnosti, které vás napadají jsou čistě náhodné.

Cílový spon znamená že vím, kam ta kytka za pár let doroste a dávám jí místo podle toho. Třeba vysoké ozdobnice rodu Miscanthus jsou masivní trávy, které sázíme na léta dopředu. Kosatce nebo rudbekie takového decha nemají, floxy se také umí vyčerpat. Valná většina kompozic vytrvalých květin, třebas i s keři, trávami, letničkami a podobně, se unaví po nějakých osmi letech a nenávratně změní. Nemusí vypadat špatně, ale už to není to, co v nejlepších letech. Některé „aspekty“ začnou prostě chybět. Proto využíváme spon takzvaně na „zápoj“ a nastavujeme jím konkurenční vztahy.

Pokud zastáváte názor, že nejlepší proti plevelům je ženská ruka, nemusíte pokračovat ve čtení. Nastavení sponu na zápoj je myšlenka teprve pár dekád stará, která přišla s tím, že budeme všechno sázet po devíti na čtvereční metr a ono už se to nějak popere. Něco jako přestěhování všech osob z ulice do jednoho paneláku. Na první dobrou to má famózní výsledek v tom, že efektivita vyplnění prostoru v krátkém čase je dokonalá. Plevel nemá šanci a nedostane se na světlo. Při tři sezóny je to skvělé, ale při druhově pestré skladbě se začnou dříve nebo později projevovat letory jednotlivých figur. Pardon, rostlin. Akademickým předpokladem bylo to, že kytky se Darwinovsky způsobně pozabíjí a nastane nirvána. Takzvaně „zahuštěné“ výsadby se dostaly do norem a technologické recepisy šly na dračku. Na Východě to takhle dopadlo s křovím, na Západě s kytkama. Zhruba jako racionalizace versus optimalizace. Nešlo zase o nic jiného nežli navodit dojem „umíme ušetřit za každou cenu“. To se také stalo. Každý mejdan končí a po spotřebování zásob nastalo nikoliv vítězství individualit, ale kolektivní chudoba, která má samozřejmě poměrně dramatické důsledky na vitální funkce celé kompozice. Rostliny mají vzkvétat nikoli stát na pokraji smrti.

Vyšlo 2.prosince 2024 v časopise Echo