Staré nebo nové odrůdy?
Rozhodnutí zda pokrok nebo tradice je na nás.
Svět jabloní je v ovocných dřevinách bezpochyby nejpestřejší a právě pěstování nových a starých odrůd má zastánce, jejichž cesty se zrovna moc neprotínají. Moderní odrůdy, často odolné až rezistentní vůči houbovým chorobám, se staly doménou zahrádkářů, kteří si hýčkají své výpěstky u domu na typových podnožích v nízkých tvarech. Sklízejí tak téměř ze země a stromy vedou řezem i výživou k tomuto obrazu. Cílem jsou jablka na zpracování a především k uskladnění. Tedy zdravé pěkné plody. Staré odrůdy oproti tomu míří nejčastěji ve vysokokmenech na semenáčích do krajiny coby stromy podél cest a do extenzivních sadů. Pečuje se o ně zejména v prvních letech a po zapěstování koruny se nechávají tak nějak růst s minimálním ošetřením. Plody sice nějaké očekáváme, ale střídavá plodnost nám nevadí a klidně je setřeseme z valné části na moštování, stačí nám pár beden na zimu. Spoustu toho sní zvířata domácí a všeliká havěť venkovní. Tyto dvě skupiny mají to společné, že jsou minimálně pronásledovány postřiky. Rezistenty jsou ovšem prostě rezistentní a staré odrůdy jsou loterie podle roku. Tyto jablka neprochází trhem a tak se o nich ve statistikách nedočtete. Přesto existují a činí značnou část spotřeby.
Pak je tu skupina třetí, tedy intenzivní sady, o kterých se hodně mluví a píše. Tam se pěstují odrůdy vcelku staré, jako třeba Golden Delicious z roku 1890 nebo trochu méně staré jako Gala z roku 1934 či Jonagold z roku 1943, ale velmi intenzivním způsobem s dvaceti až třiceti postřiky ročně. To jíte vy, kteří nemáte vlastní stromy nebo zdroj zahradních jablek a jste ochotni nakupovat v supermarketech.
Před časem jsem si vyslechl litanii šlechtitele nových odrůd Jana Zimy na téma starých odrůd, pro něhož je, vcelku pochopitelně, popularita starých soret tak trochu tmářství. „Představy o tom, jak jsou staré odrůdy úžasné, chuťově rozmanité, odolné, plodné a jak by je všichni zase měli na zahrádkách pěstovat, jsou bohužel tak trochu pohádky.“ Lidé trpí vzpomínkovým optimismem a samozřejmě si pamatují na všechny ty renety, koženáče a malináče, které za jejich dětství nikdo nestříkal, protože ani nebylo čím. Jan Zima k tomu dodává: „Před válkou i po válce bylo ale jednak v ovzduší mnohem víc síry (všude se topilo uhlím),takže každý déšť s příměsí síry zároveň byl tak trochu slabý postřik proti strupovitosti. To se změnilo s odsířením elektráren v 90.letech. Některé přípravky, které dříve fungovaly, dnes nedostačují, podobně jako je tomu třeba s odolností některých bakterií na použití antibiotik.“ Polemizuje také s tím, kdy se které staré odrůdy umístily dobře v anonymních degustacích, kde s moderními rezistenty pravidelně propadají. Rozporuje i využití na mošt, kdy staré odrůdy mají výtěžnost kolem 50-60%, kdežto nové 65-75%. Ptám se ho tedy jestli by některé nové odrůdy obstály v krajině jako dlouhověké vysokokmeny na semenáčích. Z hlavy mi vysype odrůdy Nubie, Lyra, Ellipso a letní Juno, které nepřehušťují koruny a nejsou tolik závislé na řezu. Dobře by dle jeho názoru obstál i slavný Admirál (na snímku) nebo Goldstar.
Stanislav Boček je pěstitel starých odrůd na vysokokmenech, zajímal mne tedy jeho názor. Napsal mi rovnou: „V úvahách Jana Zimy jsem nenašel skoro nic, co by nebyla pravda“. Následuje pak několik odstavců k tomu „skoro“. Například na adresu výtěžnosti moštování starých odrůd: „Strýmka je úžasná odrůda na moštování, má vysokou výtěžnosti i po přejití mrazem, rád bych znal nějakou moderní odrůdu s obdobnými vlastnostmi.“ Podobně by rád viděl objektivní pokus starých a nových odrůd vedle sebe na stejných podnožích a ve stejných tvarech. I on vidí Admirál na semenáčích, protože by netrpěl hořkou pihovitostí jako na typových podnožích. Uzavírá slovy: „Velkou předností starých odrůd je obecně vyšší obsah sekundárních metabolitů, zejména zdraví prospěšných antioxidantů (fenolických látek, vitaminu C atd.), které se v procesu selekce na primární metabolity (zejména cukry) snižují.“
Vyšlo zkráceně v časopise Echo 21.ledna 2025