Štěpař

Naše sady jsou naše zlato.

Sousloví „potulný sadař“ může vzbudit velmi romantickou představu krajánka bloumajícího krajem s pilou, nožem a motykou. Hrušku máslovku místo batohu a brousek za pasem. Je něco takového v 21. století vůbec možné? Patrně ano, protože Dominik Grohmann je živým důkazem, kterého to živí. Je jedním z těch, kteří v nastupující generaci pochopili práci v sadě jako příležitost a vyřešili si, co s načatým životem. Jak se tohle stane?

„Na škole jsem začal vnímat ovocný strom jako symbol vztahu člověka a krajiny. Skrze Hnutí Brontosaurus jsem zorganizoval první komunitní výsadbu ovocných stromů do krajiny a následně jsem se chtěl dozvědět také něco o následné péči o vysazené stromy. Takto jsem se dostal na první kurzy, kde jsem potkal Ludovíta Vašše, který mne zcela nadchnul,“ vypráví Dominik. Jak se postupně učil o řezu ovocných stromů, odhodlal se časem k výsadbám a nakonec i k založení ovocné školky. Začal psát blog o péči a výsadbách ovocných stromů nejprve se záměrem šířit informace co nejvíce mezi lidi. Po čase se začali ozývat lidé, zda by jim s řezem a výsadbou nepomohl. Tak se postupně stal i živnostníkem a začal lektorovat kurzy o řezu a výsadbách. S jasným cílem: vysadit co nejkvalitněji co největší počet ovocných stromů do krajiny tak, aby i generace po nás mohly obdivovat mohutné dlouhověké ovocné stromy. 

Stávající stav věcí si určitě osvětu zaslouží a vyžaduje. „Vnímám to hodně tak, že stromů se dnes vysází velké množství, ale velká část výsadeb nemá šanci na dlouhověký život. Zásadní jsou totiž alespoň elementární znalosti o podnožích a o povýsadbové péči, na kterou nejsou téměř žádné dotace, a informovanost je špatná i mezi odborníky,“ komentuje Dominik současnou posedlost sázením.

Kdekdo se snaží sázet stromy, ovocné nevyjímaje. Je tak skutečně obtížné vyvarovat se hrubých chyb. Dominik pojmenovává to zásadní: „Mým přáním by bylo, aby se v každé vesnici či menším městě našel nadšenec či nadšenkyně, která iniciuje výsadbu ovocných stromů kolem polní cesty a zároveň bude koordinovat/hlídat i následnou péči, aby za 20/30/50 let bylo v krajině stále co ochutnávat a obdivovat.“ Umění našich předků, díky kterým si dnes ovocný strom v krajině užíváme, bylo především v dovednosti strom ujmout a vychovat. Desítky lidí spojily své životy se zachováním dědictví starých odrůd a ovocného stromů vůbec. Uvědomuje si Dominik vyšlapanou pěšinu?

„Ano, to je zcela legitimní otázka a do velké míry to tak i sám vnímám. Tedy, že čerpám z dovedností té předešlé generace ovocnářů (se kterou se potkávám: Standa Boček, Radim Lokoč, Martin Lípa apod.) a z jejich úsilí. Na druhou stranu se to snažím přijímat s co největší pokorou, snažím se jim pomáhat a propaguji je a jejich práci, kde mohu. Což je to asi to hlavní, co ze své pozice mohu dělat.“ 

Z jeho prezentace přetéká vůle odpracovat si to. Výhodou je, že umí o práci mluvit i psát a dostává téma do širší společnosti. Sama píle neopravňuje. Pomáhá tato otevřenost celému sektoru a přispívá ke společnému úsilí všech?

„Ano, tak se to snažím dělat a vnímat. Byl bych rád, kdyby nás bylo deset i více, kdo tímto způsobem dokáže komunikovat a sázet ovocné stromy po celé ČR. Zatím jsem (co se výsadeb týče) stále ojedinělý a teprve přichází další generace sadařů, kteří se o něco podobného začínají snažit, a já jim budu rád nápomocen na jejich cestě. Vnímám, že každý do toho oboru přináší něco jiného a každý hledá svoji polohu, která mu vyhovuje. A věřím, že tak to má být.“ Dominik Grohmann letos za svou práci získal ocenění Srdcař roku.

Foto Michaela Kašperová

Vyšlo pod názvem Toulavý v týdeníku Echo dne 9. ledna 2023