Strašákům nikdy nepomáhám
Hastroši na polích a vinicích žijí stejně jako my. Jsou mezi nimi strašáci i strašačky, rodí se, stárnou, milují se i rozcházejí, umírají. Pozoruhodný život objektů, které bývaly ještě nedávno běžnou součásti naší krajiny a v dobách dávných na ně lidé hleděli jako na bohy, sleduje sociolog, fotograf a filmař Rudolf Šmíd.
Nemůžu se na úvod nezeptat: Čím vás strašáci v roce 1994 okouzlili?
Byla to osudová náhoda. Mívali jsme chalupu v jižních Čechách u Blatné a tam pravidelně hlídali záhumenek pana Louky strašáci. Jednou jsme s dcerou a s její kamarádkou šli po poli a já je u strašáka chtěl vyfotit. Najednou, jak jsem se na něj skrz foťák podíval, něco mezi mnou a tím strašákem proběhlo, až mě to zabolelo. A od té doby fotím strašáky a trvá to už třiadvacet let.
Jak vypadá taková výprava za strašákem? Jdete najisto, nebo je to toulka krajinou?
Je to různé. Mám strašáky, které mi našli moji strašáčtí informátoři, je ale hodně drahé, vydat se za jedním strašákem třeba do Orlové. Několikrát za rok vyjedu na Moravu, objedu svá stará místa, někdy si zase jedu jen tak a najednou potkám strašáka. Bývali hodně na vinicích, ale ty se dnes scelují stejně jako od konce devadesátých let políčka ve velké lány. A pro svoji velikost už na nich přestalo být místo pro strašáky. V posledních pěti, sedmi letech vymírají až děsivou rychlostí.
Nejprověřenějším výskytištěm strašáků se tedy zdá být jižní Morava a zdejší vinice…
Ano, ale jsou tam už jen zbytky. Strašáků, kterým dokážu dát jinou identitu, u kterých nacházím nějaký příběh nebo nějakou skrytou osobnost, je už dnes opravdu málo. Někdy se povede třeba jen jeden za rok. Cesta je to stále pomalejší: napřed jsem se ve výtvarné pouti posouval o kilometry, pak o metry a teď už jen o milimetry. Ale stále platí, že „cesta je lepší než hospoda“, jak říká můj oblíbený Cervantes ústy dona Quijota.
Postavil jste si někdy strašáka vlastního?
Lidem vždycky zakazuju, aby strašáka dělali kvůli mně, o umělé vytvořené strašáky nestojím. Asi dvakrát jsem strašáka s dětmi vyrobil. Ale i tak jsem po těch dětech chtěl, aby ho dělali brutálního, aby byl spontánní, a ne takový ten vyfešákovaný strašák, jako je dnes v učebnicích. Nechci, aby strašáky potkal osud sádrových trpaslíků. Móda a zábava spolehlivě zničí vše autentické. V posledních letech nastal obrovský boom masopustu, pálení čarodějnic, na jaře se vynáší smrtky, a tak dále, ale primární magická funkce těchto rituálů již vymizela. Lidi skáčou přes oheň, a vůbec neví, že se skáče přes oheň proto, že čím výš člověk vyskočí, tím vyšší bude úroda další rok. Nebo na vinicích je to akt zarážení hory. Je to zábava, ale ten svátek má tradici, která v zábavě a komerci mizí. Mám rád věci a lidi, kteří jsou trochu mimo společnost. Autoři strašáků se o umění nezajímají, zajímá je jen úroda a bezděčně vytvoří úžasné věci. Častokrát mi lidi nevěří, že jsem si ho nepostavil sám. Tak to je pro mne znamení, že to dělám dobře. Já s nimi opravdu nikdy nemanipuluji.
V létě jsem vyráběla strašáka na zahradu. Chtěla jsem mu dát klobouk, protože strašák má mít klobouk. A protože jsme ho neměli, říkala jsem si, že ho snad budu muset koupit.
Držíte se totiž zaběhlého paradigmatu ze slabikářů, tam je strašák vždycky s kloboukem a v saku. Na Pardubicku mě kdysi jedna stařenka nachytala na políčku, jak fotím strašáka. A ten strašák měl klobouk. Povídám: „Paní, to je zázrak, vy máte strašáka v saku a s kloboukem.“ A ona říkala, že je po manželovi, nebožtíkovi, čtrnáct let klobouk pietně uchovávala ve skříni a pak si řekla, že už bylo smutku učiněno zadost a klobouk putoval na strašáka. Dneska mají strašáci na hlavě kýble od majonézy nebo v lepším případě nějaké kšiltovky z Číny. Říkám tomu recyklované umění. Člověk dává odedávna na strašáka to, co nepotřebuje. A vy byste právě udělala tu životní chybu, že byste chtěla strašákovi klobouk koupit. To, prosím, nedělejte.
Teď už chápu. Jde to naprosto proti principu strašáctví…
To je obecný trend, chcete pomáhat strašákům. Když jsem měl desáté výročí strašáků, měl jsem výstavu také v Drnovicích u Vyškova, která měla takový úspěch, že místní majitelka květinářství začala nabízet na prodej strašáka. Byl „Made in China“ a měl právě ten klobouček. Stál 613 korun. A má ho tam dodnes. Nikdo z venkovanů si ho nekoupil, naštěstí. To je právě ukázka špatně pochopeného konceptu.
Věda o strašácích
V roce 2005 jste na půdě Masarykovy univerzity v Brně dokonce založil vědu o strašení, terriculologii.
Ano, zjistil jsem například, že strašáci mají božský původ. Třeba v japonských knihách mytologie Kodžiki z osmého století je úžasný strašák Kubeiko, bůh, který všechno věděl, ale nemohl hnout z místa. Všichni tedy chodili za ním. V Číně je také silný bůh strašáctví. Jeden z nejmocnějších starořeckých bohů, Priapos, se stavěl jako strašák do vinic a sadů. Byl to bůh úrody, námořníků, potence, plodnosti, je zobrazený i na freskách v Pompejích. Již zmiňované zarážení kříže na vinici má obdobnou funkci, jako měli strašáci. Zkrátka odrazovat. V tomto případě ne špačky, ale lidi. Tomu, kdo vstoupil v tomto čase do vinice, hrozila i smrt, v lepším případě useknutí ruky. Ale i přísné středověké zákony měly výjimky. Na hrozny mohli beztrestně chodit děti, těhotné ženy a staří lidé.
Strašák tedy znázorňuje kromě výstrahy také nějakou moudrost a sílu?
V některých případech ano. Ale už jsme na to zapomněli. Z uctívaného boha je najednou strašák. Hodíš se jen jako strašák do zelí, to znamená, že člověk je už tom hodně špatně. Přestali jsme si jich úplně vážit a s tím souvisí i ztracený respekt k přírodě. Stylizujeme se do pomáhání přírodě, ale ona si bez nás pomáhá líp. Já za svůj život jsem zažil už tolik způsobů pomáhání přírodě, že se mi z toho točí hlava. Jeden horší než druhý, jak se ukázalo později.
Existuje nějaká typologie strašáků? Jak je v rámci vědního oboru rozlišujete?
Dělím je do tří kategorií: postavy na kříži, případně na šibenici, pak technické plašiče, například zvukové, a nakonec jsou strašáci animističtí. To straší zvířata samotná nebo v dnešní době spíše nějaký jejich model, například ptáka nebo kočky. Příklad najdeme třeba v románu Daniela Defoea Robinson, kde hlavní hrdina pochytá několik vran a pro výstrahu ostatním ptákům je pověsí na strom. Princip animistického strašáka je podle mě vůbec nejstarší.
Kosočtverečné vidění světa
Nedokumentujete jen strašáky. Na kontě máte například úspěšný animovaný dokument Kronika Oldřicha S., který uspěl na více než čtyřiceti festivalech po celém světě.
Fascinují mě lidské příběhy. Ta tzv. malá historie je často větší svým sdělením než ta velká historie, ve které v číslech a datech mizí osudy jednotlivců. Pan Sedláček byl kronikář a psal si i deníky, které měl zastrčené na půdě v kufru. Nebylo tam nic intimního, jen holá fakta. Že ho bolelo koleno, že mu cikán Giňa způsobil úraz zlomením levé ruky nebo že zemřel Leonid Iljič Brežněv. Události si zapisoval pětadvacet let, je tam vidět přelom po roce 1989. Šest a půl roku jsem s kamarády pracoval na tom, aby se natočilo 18 minut filmu. V Číně mi říkala slečna, co mě tam měla na festivalu na starosti, že můj film miluje. Že to je jako u nich doma, u dědečka na vesnici. Ten film má v sobě něco malého, českého, co ale oslovilo lidi na celém světě..
Zaujalo mě i vaše dokumentování kosočtverců…
Myslíte ty s čárkou uprostřed? Ano, ty dokumentuji dokonce déle, než strašáky. Začal jsem v roce 1992. Dělal jsem v té době vizuální analýzu volebních billboardů a na jednom z nich byl vyrytý kosočtverec s čárkou. V zahradničí tento symbol neznají. Chtěl bych tím naším kosočtverečným viděním, které má každý Čech v sobě, nakazit i svět. Před dvěma lety získal můj scénář na toto téma podporu Fondu české kinematografie, tak už točíme, byť to jde zatím velmi pomalu. Sháníme další peníze. Bude se jmenovat Sluníčko jako čtvereček. Říkám si, když se Češi dokázali složit na Národní divadlo, a to dokonce dvakrát, tak proč by se nesložili na film o tomto typicky českém fenoménu, který se z ohrad a zdí dostal do galerií a literatury.
Proměny venkovské učitelky
Budeme moci někde kosočtverce nebo strašáky v nejbližší době zhlédnout i u nás?
Kosočtverec se snad zhmotní ve film, měl by mít něco přes hodinu. Kdy, to nezáleží jen na mně. A strašáci? Přemýšlím už přes deset let o knize i o výstavě, píši scénář k filmu . Strašáky si hýčkám, mám teď takový zvláštní cyklus. Nazval jsem ho Život a smrt venkovské učitelky. Náhodou jsem byl u toho, když ji manželé Smetanovi na políčku stavěli. To bylo na jaře roku 2005. Byla to strašačka, nazval jsem ji Venkovská učitelka, ona jí paní Smetanová dala brýle a šátek a vypadala jako taková venkovská intelektuálka. A ona se mi ta strašačka v čase proměňovala, byla amazonskou bojovnicí, Cyranem, ponocným i Michaelem Jacksonem. A v roce 2013 jsem zažil i její konec. Byl jsem tam i po osmi letech, když ji pan Smetana přišel spálit. Říkám tomu zasloužená náhoda. To políčko je přes čtyřicet kilometrů od Prahy. Bylo mi jí líto, ale já do strašáckého života nikdy nezasahuju. Nepomáhám jim. To je jediná možnost, jak strašáky zachránit. Na svých expedicích po jižní Moravě mám základnu u Jožky Švásty, skvělého vinaře z Velkých Pavlovic. Když ještě žila jeho maminka, silně věřící žena, dívala se na mě nedůvěřivě, že fotím strašáky. „Toho pána to živí?“ ptala se Jožky s despektem. Ukázal jsem jí katalog z jedné výstavy. Prohlížela si ho, pak zvedla oči a s úsměvem řekla: „Tož on móže.“ To byla jedna z největších pochval, co jsem kdy dostal.
Rudolf Šmíd je sociolog, fotograf a filmový tvůrce na volné noze. Je autorem dokumentů se sociologickou tématikou, ale také úspěšného animovaného filmu Kronika Oldřicha S.
Externě vyučuje na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy, působil rovněž na DAMU. Založil novou vědní disciplínu – terriculologii (terriculus/a, latinsky strašák). Strašáky se zabývá od roku 1994 a za tu dobu realizoval více než tři desítky fotografických výstav doma i v zahraničí.
Lidové noviny, 11.11. 2017