Strojový park
Jak se do lesa volá, tak není zahradník
Léta ekonokracie si užil veřejný prostor v celém západním světě a i naše postkomunistická realita si nese šrámy fenoménu nejnižší ceny. Dnes už máme celé metodiky jak vypsat výběrová řízení, aby nemusela být pouze nejlevnější. Byla to hodně drahá zkušenost. Zavládne tedy nirvána a změní se naše praky v rajskou zahradu?
Hezká otázka a vrstevnatý problém, který se nyní nesměle okusuje v tisku aj v tlači, protože to není zdaleka jen problém náš. Ve hře není nic vážnějšího, než změna behaviorálního modelu v městských parcích, kterou eskalovaly měsíce epidemie a uzávěr.
Kdysi sem byl na přednášce ornitologa, který popisoval jak v kruté zimě 1929 nejenže do Prahy po ledu přišla divá zvěř dohnána hladem, ale s nimi přiletěli ptáci. Tedy opeřenci, které nikdy dříve nebyli ve městech k vidění. Poznali dobré bydlo a již nikdy město neopustili. Naopak, zjistili, že takový městský park se podobá zanikající pestré krajině. Pozdější plundrování mezí a kácení solitérních stromů v polích tuto vlnu ještě posílilo. Na venkově divočina nemá často kde bydlet, kdežto městské hraní si na divočinu pod pláštíkem „biodiverzita“ je jako dělané pro leckterého hmyzáka nad nímž v potravním řetězci visí a bdí ptáček.
Něco podobného se děje člověčímu druhu a i on si hledá cestu do svého parku. Jde to v takových vlnách. Společnost se uchyluje k rybaření, houbaření a „jdu se psem, čau“ v různých těžko postihnutelných chvílích. Park je neutrální území kde můžete překonávat názorovou či generační propast a chtě nechtě je to skvělé místo k rozhovoru jakéhokoliv druhu. Vzpomeňte si sami, kdy jste naposledy použili magickou formulku: „…a nepůjdeme se pojít do parku?“ za kterou se ve skutečnosti skrýval obrovský neutralizační potenciál takové procházky.
Když lidi zavřete že nemůžou vůbec nic kromě procházky do parku, je výsledek víc než jasný. Začnou do toho parku chodit i ti, kteří tam nikdy nechodili. To není takové překvapení. Nicméně může se stát, že pro některé je existence parku natolik objevná, až si ho oblíbí a chodí do něj místo kina, kavárny, divadla, rybaření, tréninku, kroužku, rande a podobně. Obliba parků plíživě stoupala již poslední dekádu, ale skokově narostla během pandemie a přes jisté odeznění trvá.
Z významné části parků se v posledních třech dekádách outsourcingu a fenoménu nejnižší ceny stala docela solidní divočina. Ekonokracii se podařilo vytěsnit zahradníka jako romantický přežitek na úrovni Krakonoše. Vedle zametací služby tak vznikla sekací služba a spolu s řezací službou dohlížející na padání suchých větví ze stromů se ocitáme v současném modelu počišťování parků. Při vší smůle právě po takové divočině začal lid volat, protože v krajině mezitím ovládnuté agrobarony během cyklovýletů divočina zmizela pod stále většími stroji dobývajícími olej a škrob z neochotných polí. Divoká společenská diskuse, která se v okurkových sezónách suchých let dostala až do televize, nepřinesla přesvědčivou odpověď na klíčovou otázku „sekat či nesekat?“ protože se ukázala jakási skrytá touha části veřejnosti sednout si na trávník a mít piknik. Což vyvolalo druhé kolo rozmíšky na téma zdali se smí či nesmí pít v parku alkohol v tichých i hlasitých formách. Obyvatelé měst byli zřejmě tímto přívalem otázek natolik rozvrkočeni, že začali houfně do parků chodit v touze přesvědčit se „jak to teda je“. Bohužel sekundární divočina je věcí křehkou a lidi snáší velmi špatně. Násobné zvýšení návštěvnosti parků nesou tyto velmi těžce a mnohé z nich jsou již zcela rozdupány k nepoznání. Jelikož se o ně nemá kdo starat a lidi, kteří to uměli už dávno dělají něco jiného, musí nastoupit stroje. Ty dnes umí už pečovat o parky místo zahradníku docela dobře. Posekají, prořežou, pohnojí, zalejou, vysadí, přesadí, zasejou, semelou strom, keř či lodyhu. Některé z nich ještě stále potřebují strojníka, ale může to být kdokoliv a vyhotoví tisíce metrů za šichtu. Jiné už člověka nepotřebují. Neunavujte se, pracuji za vás.
Krácená verze vyšla v časopise Echo 30.ledna 2023