Stromy, květiny a lidé

Jedním z klíčových faktorů určujícím pestrost flóry je vztah dřevin a bylin. Jinými slovy, květena by nebyla zdaleka tak rozmanitá vzhledem i vlastnostmi, nebýt stromů a keřů. Konkrétně ve světě vytrvalých květin se jedná o rozsáhlé skupiny hajniček, jarních efemerů, stínomilných peren včetně trav a celé obrovské skupiny rostlin vázaných na stanoviště okraje lesa. Přirozené stanoviště z kterého vzešel tento pestrý genofond je dáno především existencí stromů jako životní formy rostlin. Vztah květin a stromů je tedy velmi těsný. Krajností této provázanosti jsou rostliny, které rády žijí v korunách vrb nebo kapradiny vyhledávající padlé kmeny. Bez stromů by přišla kulturní krajina o značnou část svého bohatství a zahradní kompozice, tak jak ji známe dnes, by neexistovala. A to jen z pohledu (nebo podhledu) květin.

Stav vývoje společnosti je patrný z jejího vztahu ke kulturnímu dědictví. Neboli schopností učit se z vlastní historie. Jedním z projevů svobody je i možnost cestovat a konfrontovat kontinuity západoevropských i jiných demokracií s projevy tuzemské každodennosti. Uvědomit si a přiznat, že ostrou disproporci můžeme na první pohled vidět už pouhým překročením hranic, je frustrující. Kulturní krajina, veřejné prostory obcí, pamětihodnosti. Pochopit, proč volí tolik místních rodin jako cíle cest Chorvatsko či Slovensko, je mnohem snadnější. Zvláště v době, kdy ekonomické bariéry vzaly mnohde za své a angličtina se nestala pouze nesrozumitelnou přílohou novin. Pro děti i dospělé.
Laik nad pouhým pohledem do kraje, na náves nebo i náměstí velkoměsta, vidí jistou nelogičnost, živelnost a nedůslednost. Holanďané, tvůrci inženýrských krajin, u nás milují tu spontánní sukcesi vprostřed měst, volnost rozmachu, nespoutanou rozmanitost. Břízy v okapech památek, trávníky bez trav na parterech, kulturní květiny bez kultury péče, letité stromy s náhodnými řezy náhodných kolemjedoucích pil.

Amsterodam si libuje v tom, že do bývalého zásobníku na plyn pustil vprostřed města přírodu. Tamní komunita je mile rozjařena tím, jak příroda kontrolovaně ovládla kruhovou výseč vprostřed všestranně kulturního města. Praha by asi ráda byla evropštější než Evropa a tak pustila štěrkové prérie na smíchovské nábřeží. Tento počin v nahotě ukázal, jak Tančící dům předběhl dobu, jak Palác Euro nikoho neurazil a jak Kaplický na Letné příliš přešel masy. Realitou je ovšem spíše fakt, že nám rostou splendidní pajasany uprostřed magistrály.
Můžeme popřít tvořivě a přínosně stereotyp, není-li dán? Můžeme popřít kulturní zahradní prostor, když drtivá většina obyvatel v něm nevyrostla, nebydlela, nežije nebo ho dokonce ani neviděla?

Městské parky jsou směsicí plevelných nárostů, náletů a fragmentů původních kompozic. Obvykle s výsadbami rozporuplné hodnoty a mizivé údržby. Nové koncepty nejsou výsledkem profesionálních konsensů, péče se nekoná za účelem rozvoje.
Historické zahrady jako památky prvořadého významu mohou být renovovány lesnickou industrií a nebo se mohou stát přírodní rezervací bez možnosti kulturního zásahu.

V po staletí vytvářené kulturní krajině, která prakticky nezná území neutvářené člověkem, se odehrává drama jménem „ochrana přírody“. Chráníme sekundární pastevní společenstva, stepi, vřesoviště. Opatrujeme krajové odrůdy ovocných dřevin, vysazujeme oskeruše. Reintrodukujeme hořce do luk a vadí nám genetická eroze nadregionální distribucí osiv divoké květeny. Trápí nás jírovce v krajině? Hnětou nás kaštanovníky, douglasky a červené duby v lesích? Vysadit červenolistý buk ´Rohanii´ sychrovského zahradníka Maška na rozcestí polních cest je kriminalizovatelný čin. Mimochodem jde o patrně nejslavnější okrasnou dřevinu českého původu. Podobně je na tom ale i jabloň ´Panenské české´ za jejíž výsadbu budete pouze blahořečeni. Kde je hranice?

Současná diskuze nad alejemi kolem silnic nás společensky svléká jako cibuli. Dvacetiletá demokracie nemá mandát na to, aby se zabývala příčinami. Stále jí stačí se ukájet důsledky. Tím lépe jsou v módě jejich řeznická řešení. Rozuměj rychlá (a bolestná). Avizace občanského sdružení „Stromy zabíjejí“ hovoří jasně. Slovy Winstona Churchilla, třetí druh lži je statistika. Co by na tuto kauzu řekla Lady Astor, netuším.

Národ dostal možnost se vyjádřit na téma „stromy kolem silnic, Já, a moje Auto“. Při stávajícím stavu mizivého hlasu společenských autorit nebylo těžké odhadnout vývoj. Dva idioti opět přehlasovali jednoho génia. Přes znatelný vývoj, i postupující generační výměnu, poskytuje oportunismus stále cenné porodnické služby populismu.

Dozvěděli jsme se, že aleje jsou produktem osvícených panovníků, potažmo osvícené šlechty, případně kléru a dalších mocných tohoto světa. Vida, patrně jde tedy o kulturní projev. Světe div se, i dnes se sázejí leckde aleje s nemenším gustem jako kdysi. Definují prostor, rozhraní, krajinu, cestu, klima, proudění vzduchu, prašnost, hluk, akcenty, měřítka. Římský legionář ťapkající v sandálech je pro nás jako beneficient kýženého stínu skutečně obtížnou představou. Amortizaci živice stromy asi nesníží. Proč tam ty teda jsou? K čemu slouží? Jsou hnusné, padají z nich větve, stojí blízko a vůbec…jsou nebezpečné. Ale jistě. To je svatá pravda. Dvé tragické zanedbání jsou ale pravdou ještě krapet svatější. Na ty stromy nikdo nesáhl za použití mozku celá desetiletí.

Přístup dělníků správy silnic a motorových pil v jejich rukách nemohu nazvat „citlivý“ ani coby potenciální slepec. Už od útlého dětství mi produkty jejich „práce“ připomínají výjevy ze strašidelných zámků a jejich přístup je projevem zrůdnosti nejhrubšího zrna. Každoroční zimní holocaust stromů podél silnic je Mengelovskou rozkoší těchto duševně prázdných lidí a jejich velících důstojníků. Nechci si uvědomit, že je „to“ někdo učí. Jako potomek starého selského rodu si nedovedu představit mentální pochody člověka, který dokáže stromu provést něco tak otřesného. Především jejich přístupem vznikají žijící torza plné dutin a uschlých větví. Jsou přímými viníky vzniku nebezpečných stromů. Naše cesty jsou lemovány tisíci velmi špatně vychovaných nebo vůbec nevychovávaných stromů. Zeptám-li se: „Je možné aby osm let po vysázení alejí podél dálničního přivaděče měla většina stromů dvojáky, centralizované kosterní větve nebo neprůběžné kmeny?“. Odpověď vidíte dnes a denně. Nových silnic máme dost. Zatímco o záruční výměny úhynů do kolaudací je postaráno obvykle vzorně, posléze jde kulturní tvar stranou. Není divu, že vývoj „vegetačních prvků přírodě blízkých s výraznou autoregulací“ se prosazuje daleko silněji oproti kulturním žánrům typu alej. Bez ohledu na výši nákladů.

Druhou tragikou je zanedbání konceptu silniční sítě, která, minimálně od nástupu pásové výroby automobilů ve škodovce, měla začít hledat trasy mimo historické aleje císařských cest a stromořadí. Zmínka přísluší pochopitelně především páteřním silnicím I.třídy. Což ovšem rád nechávám k posouzení povolaným.

Stromy jsou nejstaršími žijícími organismy v této zemi. Nejvýjimečnější z nich byly svědky klášterní fundace Přemysla Otakara II., ležení Jana Žižky nebo dohody Jiříka z Poděbrad s Matyášem Korvínem. Nikdo z nás ty časy nepamatuje. O svých dědech víme málokdy více než jestli bojovali na Piavě nebo v Rusku. Stromy jimi sázené jsou dnes v nejlepších letech. Paměť našich předků se ztrácí s odcházejícími generacemi a poslední pamětníci prvorepublikové demokracie mizí z našeho světa. Lípy svobody z osmičkových dekád lze přitom najít při bližším ohledání v každém městě. Často zapomenuté a zanedbané či bezvýhradně zprasené lokálním „šnitem“. Stromy na které jsme lezli jako děti, utíkali na ně před výpraskem a později pod nimi randili. V parných dnech pod nimi hledáme vlahý stín, prožíváme sedánky a oslavy našich jubileí, zemdléváme pod nimi unaveni žitím. No a jednou pod nimi budeme mudrovat na lavičce o uplynulých časech. Oni tu ty stromy tak nějak jsou, někdo je vnímá víc, někdo míň.

Naší historickou pamětí jsou nepochybně archivy a dokumenty. Každodenní živou pamětí je kulturní krajina v níž architektura nese prostor a stromy nesou čas. Rostou. Ať nás to těší nebo ne. Zkuste si to totiž představit bez nich.