Stromy pod stromy

Mladé se pod staré nevejdou

Naše romantické představy o spolupráci stromů mezi sebou mohou mít občas vážné trhliny. V lesních společenstvech sice staří velikáni prokazatelně dotují po určitou dobu své semenáče a v alejích jsou prokázány kořenové srůsty mezi stromy stejného druhu, ale nepředstavujme si plošný dotační systém. Svého času se v krajinářské architektuře uchytil postup, který popularizoval profesor zahradnické fakulty v Lednici Jaroslav Machovec a takříkajíc s ním vstoupil do dějin. Spolu s kolegy hledali systémové řešení pro kompozice starých krajinářských parků v anglickém stylu v kterých zvolna začaly odcházet věkovité solitéry. U parků z 19. století by nás to mohlo překvapit, stromy přece vydrží mnohem déle, ale nesmíme zapomenout na to, že tvůrci parků si často pomáhali solitérními stromy z pastvin, pomezními stromy či jedinci vyjmutými ze zápoje například světlých pastevních lesů a stromy tak byly výrazně starší. Stačila například změna hladiny spodní vody a tito velikáni byli rázem ohroženi. Rozpadající se kompozice si ztrácely korunový objem a obraz krajiny se začal povážlivě rozpadat. Z pohledu lidského života si představujeme zkázu jako po vichřici nebo zemětřesení, nicméně tyhle symptomy rozpadu často trvají desítky let. Stromy prostě žijí v jiné perspektivě.

Proto se zdálo jako zajímavým řešením právě sázení mladých jedinců pod staré velikány formou takzvané „náhradní výsadby“. Dnes má tento termín svoje vlastní nohy a žije si svým životem v podobě uložených výsadeb za kácení, ale svého času šlo právě o princip dosadeb do historických kompozic. Představa byla celkem logicky prostá. Starý strom v klidu dožije, mladý se mezitím uchytí a až veterán padne, nebude tu díra. Realita ukázala ovšem několik problematických nedostatků. Staré stromy žily často mnohem déle než se očekávalo a vůle k rozhodnutí o kácení byla a je stále nižší a nižší. Dožívání je velice komplikované téma na kvalifikovaný odhad. Kompoziční kácení bylo dokonce v podstatě postaveno mimo zákon a velice často se překrývá skutečný důvod interpretacemi dle zákona. Mladý strom totiž v područí starého ujmout je poměrně obtížné a vstupuje víceméně do konkurenčního vztahu, pokud nejde o shodný genofond, pak tím spíš. Trpí suchem, nedostatkem prokořenitelného prostoru, vychyluje se a přeštíhluje vlivem boje o světlo. Obecně je to mizérie se vším všudy a čím déle tento vztah trvá, tím větší je poškození. Není výjimkou, že velikán vezme i mladého při havárii anebo zkolabuje krátce po kácení z různých příčin. Pak se sází znovu. U klíčových soliter se také ukázalo, že i drobné pohyby mají vliv na historickou kompozici a stromy mají zůstávat na autentických pozicích. Precedentem se pak stalo sázení do pařezů v parku Mužákov na německo -polském pomezí, který byl pro střední Evropy vždy příklad a je jím i nadále. Tato praktika se velmi rychle uchytila a u historických parků bývá dnes prosazovanou cestou. Často se tak stává, že starý kmen zůstává ležet na paměť velikána pro své biologické hodnoty a nový strom již na původním místě roste o sto šest. Pravdou totiž je, že pokud takto přistupujete k parku po celou dobu jaho života, nickdy nemůže dojít k plošnému rozpadu. Naopak, kompozice, která je druhově i věkově pestrá vlastně nikdy nestárne a stává se nekonečnou. To pochopili zejména angličané, kteří začali o století dříve a také se o sto let dříve museli zabývat problematikou obnovy. Občas k rozhodování pomohla vichřice, občas nedostatek palivového dříví či vojenský rekvírunk celého objektu.

Vyšlo v časopise Echo 18. března 2024