Stromy v Branické

Šestice stromů v jedné ulici

Hlavní město Praha si nedávno schválila Městský standard pro plánování, výsadbu a péči o uliční stromořadí. Rád bych řekl, že tento dokument po třiceti letech zrovnoprávňuje stromy se sítěmi, ale bohužel tady taková norma nebyla nikdy za posledních 150 let, co se stromy do měst sází. Stromy v ulicích chránil v podstatě jen zákon 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny. Tedy jako jakýkoliv jiný strom. Přitom jejich poškozování zejména v kořenovém prostoru má u nás vybudovanou dlouholetou tradici, a dokud někdo nezavolá ČiŽP, bagry jedou dál. Pokuty jsou navíc vcelku malé, takže investorům chybí motivace. Za většinou následných kolapsů stromů vedoucích ke škodám na majetku a ohrožení života stojí právě tato poškozování. Obvykle se projeví po několika letech a nikdo už si nic nepamatuje.

Obrazně řečeno, stromy mají volební právo, a tak velké stromy mají dostat 25 m³ prokořenitelného prostoru, střední 16 m³ a malé 8 m³. To není v našich ulicích úplně jednoduché zajistit a vcelku univerzální požadavek občanů na „více zeleně v ulicích“ se zde pere s požadavkem na elektřinu, vodu, kanalizaci, plyn, televizi a internet. Ochrana inženýrských sítí je u nás velice rozvinutá a koncipuje strom obvykle jako nepřítele, před kterým je nutno se chránit. Nejlépe betonem nebo fóliemi testovanými proti prorůstání kořenů. Strom sítě poškozuje. Proč tam leze?

To není vůbec těžká matematika. V Praze se dosud běžně zakopávaly (o sázení nemůže být řeč) stromy do tzv. rabátek o velikosti jednoho metru čtverečního a výsadbová jáma velmi často nepřesahovala jeden kubík. V posledních letech bylo prezentováno jako nezvratný důkaz pokroku zvětšování těchto rabátek na úkor chodníku, a některé stromy se tak dostaly i třeba ke dvěma kubíkům. To je třeba pro lípu osm procent toho, co k životu potřebuje. Významná část stromů to po několika letech rovnou vzdá, protože rabátko je ve skutečnosti masivní betonový límec, který strom nikam nepustí. Tu a tam se podaří některému stromu vyskočit z této slepičí klece. V jeho okolí bývají jen dvě možnosti. Ve štěrkových kufrech najde sice jen sucho, ale je tam vzduch. No a jedinou kyprou zem mu skýtají zásypy sítí, tak se rozvíjí v nich, protože tam se stahuje voda a je to jediné, co lze prokořenit. Taky si všimněte, že pokud nějaký takový chudák v ulici začal trochu růst, tak zničil asfalt a dlažbu. Opustil pečlivě připravený kriminál. Takové stromy nás pak rozčilují, co si to dovolují, ničit nám chodník. Snaží se přežít. Divíte se jim?

Obehnat stromy betonem a plastem, aby se nám do sítí nedostaly, je kapinku nablblé. Pardon, ale je to tak. V Branické ulici byly dokonce vystavěny slušivé kobky o objemu 1,5 m³ ze ztraceného bednění s betonovým límcem, v nichž měly žít dřezovce. Toto „konečné řešení“ je nejen neskutečně zbabělé, ale taky značně nebezpečné. U stromů takto omezených je doložený „květináčový efekt“, kdy strom doroste přeci jen nějaké výšky, a pak se nutně vyvrátí. Často se stromům „přilepší“ rašelinovými substráty s vysokým obsahem živin a humusu, což jejich zkázu ještě uspíší. To je fakt a bohužel se děje běžně. Moje kolegyně Michaela Sinkulová, byť šla od zubaře, se rozpálila doběla a kobky jsme zveřejnili. Převzal je Adam Gebrian a několik novinářů. Začaly se dít věci. TSK se chytlo za nos a projekt se přepracoval dle připravovaných a dnes již schválených standardů. Problém sítí se ukázal jako velmi dobře řešitelný. Prokořenitelné prostory jsme dokázali zvětšit o 855 %, a připravili jsme tak stromům důstojné místo k životu, aniž by veřejný prostor nějak utrpěl. Parkování, pochozí plochy a počet laviček zůstal ve shodě s předchozí verzí projektu, podařilo se nám zorganizovat sběr srážkových vod jak retenční dlažbou, tak sběrnicí, zajistit stromy před utopením a ještě podél sousedního domu natáhnout záhonek s popínavkami, keři a kvítím.

„To je nějaká vánoční pohádka?“ ptá se paní v komentáři. Ano, v podstatě je to tak. Příběh s dobrým koncem. Nic víc, nic míň.

Zkrácená verze vyšla 9. ledna 2022 v časopise Echo pod názvem „Vánoční pohádka“.