Sukces
Český úspěch vždy drhne na trnitých stezkách
V naší vlasti máme velice rádi silné příběhy a ty které se rozkládají někde mezi Baťou a Jágrem se těší větší oblibě než ty v oblasti od Schwarzenbergů po postprivatizační zbrojovky. Ale příběh je příběh a jelikož nás práce fascinuje, rádi si o ní poslechneme. Když nějaký Čech prolomí světové ledy a ocitne se ve světových sdělovacích prostředcích, má to různé důvody. Někdy jde o náhodu, jindy o čin anebo také o nápad či výsledek letité píle. Doma se to odrazí buď tradičně tak, že si ničehož nevšimneme, anebo tak, že uděláme z komára velblouda.
Nejúžasnějším příběh zahradnického úspěchu současnosti najdete v malé vesničce nedaleko Turnova. Ze Střížovic vzešly slavné české odrůdy jabloní, Topaz dobyl Evropu a Opal Ameriku. Admirál dobyl úplně každého, kdo ho ochutnal. Zní to fantaskně? Přeháním? Ze světových výsadeb jabloní vedených jako biosady jich 65% je z českých odrůd ze Střížovic. Ročně je ve světě vysazeno 1,3 až 1,5 milionu nových stromků jejich odrůd. Velké pěstitele českých odrůd najdete nejen v německy mluvících zemích, ale vybrané odrůdy jsou populární ve Francii, Itálii, Maďarsku i Polsku, kde starší odrůda Šampion drží zhruba 15% ploch všech sadů. Ze zámoří pak jde zejména o Spojené státy, Chile a Jihoafrickou republiku.
Kde se vzal takový úspěch? Stanici založili v roce 1955 Otto Louda starší a Ladislav Černý. Za prvotní šlechtitelský úkol byla vytyčena rezistence vůči houbovým chorobám, zejména pak strupovitosti. Ta decimuje úrodu jabloní po celém světě a v konvenčně vedených sadech není výjimkou pětadvacet i více postřiků za sezónu. Začínali se starou anglickou odrůdou Lord Lambourne, která vykazovala známky rezistence a prvotní snaha přinesla časem úspěch v podobě odrůd Rubín a Šampion, které prorazily do českých zahrádek. Později byl získán genetických materiál z botanického druhu jabloně Malus floribunda s vysokou rezistencí a díky letité práci vznikla postupně padesátka odrůd. Větší polovina z nich má stále uplatnění, jsou množeny a vysazovány.
Údělem šlechtění je ovšem jeho nekonečnost a v případě odolnosti vůči chorobám zvláště. Patogeny totiž také svou výbavu vyvíjí, stejně jako my odrůdy. Zhruba v roce 2006 došlo k prolomení rezistence a část odrůd tak byla překonána. S ohledem na početnou zásobu genetického materiálu se ale ukázaly i typy s tzv. polygenní rezistencí, které jsou schopné dále odolávat a na ty se nyní šlechtění soustřeďuje. Složení sadů v Evropě se tak mění a v Itálii se sází statisíce stromků odrůdy Bonita, zatímco v Německu a Rakousku jde do země Ellipso a Lyra. Náročný západoevropský konzument vyžaduje nekompromisně nestříkané jablko a sadaři na tuto poptávku pružně reagují, sází a sází tak na úspěch. Jan Zima šlechtí ve Střížovicích od roku 1985 a spojil s místními šlechtěnci svůj zahradnický život. Postupně mi padá brada a připravené otázky jsou vesměs zodpovězeny dříve, než se k nim dostanu. Jedna se mi ale neustále vrací a troch use bojím jí vyslovit. Zkusím to oklikou. Zdalipak se „rezistenty“ odolné vůči strupovitosti vyznačují nějakou speciální slupkou coby hroší kůží proti prorůstání houbových chorob: „To vůbec nesouvisí, naopak, slupka vám přeci nesmí bránit v tom jablko si vychutnat…“. Hurá. A jsme u otázky zásadní. Šlo tedy prvotně o rezistenci anebo vás zajímala také chuť? „Samozřejmě, nám jde především o chuť, naše jablka jsou v horních patnácti na světových degustacích a u nás vyhrávají. V Pačejově, Telči i Horní Bělé.“ Rozohní se Jan Zima. A pak ještě jednou, to když dojde na staré odrůdy. O tom zase jindy.
Vyšlo 11.listopadu 2024 v časopise Echo
Foto Jan Zima