Sukcese
Úspěch má i odvrácenou tvář.
Mám rád českou step. Dokonce i v době, kdy sem netušil co to je, sem ji měl rád. České středohoří bylo kulisou útlých let a člověk se tam stále vrací. Ne, že by se jediné stepi rozprostíraly jen na vyhaslých sopkách, ale tamější dramatická scenérie způsobila, že je každá drobná stepička jiná. Mezi nimi totiž probíhá ta nejbrutálnější krajina, tak jak ji my lidi umíme ždímat. Mě se to napětí velice líbí a libí se mi dokonce i to vysoké napětí, jak tak běží něžnými úžlabími mezi kopci. Když se díváte do krajiny elektráren, dolů, dálnic, cementáren a chemiček, musíte být na člověka pyšní. Pod nohama máte přitom největší pustinu. Stojíte na vyhaslé sopce, která kdysi předváděla energii o které si tyhle choulivé elektrárničky můžou nechat leda zdát. Prostě úspěch lidského umu. Sukces.
Kolem mě ovšem probíhá nezadržitelná sukcese. Po stepích staletí kolotala všelijaká zvířena, rytmicky okusovala všechno, na co přišla a udržovala step stepí. Výsušné pahorky samy o sobě nebyla pro dřeviny příliš přívětivé a na kopce byly vyhnány z ráje údolnic pouze ty nejtvrdší druhy. Některé kopce tu tak mají svoje jeřáby. Zcela originelní, pouze jejich. Jeřáb na sousedním kopci se posledních tisíc let vyvíjel jinak a je zase svůj. Ono to zní asi všelijak, ale ty kopce se až neskutečně liší. Říkám si, že to ty ptáci, ježci a jezevci neroznesou. Nejspíš se jim přes žírné lány moc nechce a drží se doma. Kopce pouhé tři kilometry od sebe se tak mohou zcela neprolínat.
Samozřejmě, jsou druhy lítací, disponující parašutistickými jednotkami, stejně jako pampeliška, ty najdete všude. Některé potřebují k lítání asistenci. Toho využívají hlavně dřeviny, které lákají nebohé ptactvo na oplodí svých semen, které se jimi tíživě nacpe a pak ho musí přepravovat do nových domovin v zažívacím traktu. Musí proto dosednout na nějakou vhodnou přistávací plošku a tam vyčkat až se jim odlehčí. A to je ten klíčový moment. Dokud je stepička pasená spárkatou zvěří či dobytkem, je to prima a pták zamíří s tíživou náloží jinam nemaje kde přistát. Lodyhy bylin se s nimi naštěstí obvykle zlomí, jsou-li tedy dostatečně obtěžkáni. Běda, když se taková šance na přistání vytvoří. Třeba taková informační tabulka „přírodní památka“ mívá na své patě mnoho mladých hlohů či trnek, které musí kolemjdoucí muflon pracně okusovat, aby step zůstala stepí. Turista v klobouku ztuhlý svítáním se také může stát snadným cílem. Samozřejmě, ne všichni ptáci mají čas usednout a bombardovací perutě nečekají na nic. Každopádně některé stepi jakoby měly tu smůlu, že jak se na nich strom uchytil, přišly zástupy dalších. Skoro jako když bílí přistěhovalci vytlačili indiány z prérií. A tomu se říká sukcese.
Desítky drobných stepiček každoročně berou za své, protože nálož je moc silná a spárkatých moc málo. Chybí jako koza, tak kosa. Také zde chybí oheň, protože příroda se pravidelně vkládá do byznysu s elektrikou a občas si taky něco letní bouřkou zapálí. Step je na oheň velmi dobře stavěná, zbaví se dřevin a ozdraví. Je tedy tak nějak lepší, když neshoří komplet všechno, aby se měla z čeho obnovit. Právě na amerických prériích se oheň hodně využívá. U nás je vypalování spojeno spíše s problémy a ztrátou kontroly nad plameny. Možná kdyby začaly sopky zase kouřit, vyvolalo by to paniku nejen na velínech elektráren. Se sukcesí je to holt těžké. Chceme ji kontrolovat jako pejska na vodítku. Jenže, jak říká kolega Sádlo, trvale udržitelná není ani stolice. A ti nebozí opeřenci o tom vědí své.
Vyšlo v časopise Echo dne 26. června 2022