Svět se mění

Ondřej Fous

Kovář byl v každé větší vsi, protože by nikdo nejel kovat koně daleko, nářadí se opravilo v místě. Dnes mají ocel na zahradnické nůžky tři megafabriky na světě. Nebo je může udělat nějaký zbylý kovář – nožíř, kterého živí jeho hobby a symbol nože či meče jako sentiment. No a takhle žijeme dnes. Levná přeprava s globální ekonomikou udělala megagigafactories na každou věc, protože se to vyplatí. Lokální řemesla přežila jako hobby či společenský rozmar. Nic mezi tím.
Zahradničina je na tom stejně. Labka v Keni, Kostarice či Kolumbii (jméno státu nemusí být nutně od K) vyprodukuje in vitro či narychlené řízky, v Evropě se to v podstatě kdekoliv zakoření v megafactory a dopěstovávací závod to má v řádu týdnů hotové. Fosilní rašelina a Osmocote z plynu udělají zbytek. Uříznutý bylinný řízek Salvia ´ Caradonna ´ letí ze Střední Ameriky chlazený nezakořeněný na Schiphol a vyplatí se to. Je to normální? Je to udržitelné?


V Holandsku nevznikají nové závody. Generační záležitost. Něco se přesouvá do Polska, něco bez náhrady mizí z trhu. Například kultura prostokořenných dobývaných peren se omezila o desítky producentů jen za poslední dekádu. Stromy se šibují po celé Evropě s neomezenou distribucí patogenů (i přes jistou snahu národních rostlinolékařů). Dominantní pozice na trhu není výjimkou a s regionalitou si nikdo hlavu neláme. Regionální produkce mladých rostlin je vázaná na několik málo závodů a to jen v několika málo sektorech (víceméně keře a vřesovištní). Drtivá většina je z evropské distribuce megagiga.


Ale „to se nevyplatí“. Případně „tohle nikdo nezaplatí“. Zákazník regionalitu nevyžaduje. Zákazník to nedocení. Lidem je to jedno. Oni si to stejně koupí. Je to jednoduché. Všichni to tak dělají. Nás to tak učili. Na tom přece není nic špatného. Ty to jenom komplikuješ. Tohle slýchávám, když začnu o nepříjemném tématu.


Má zahradník i zákazník vlastně možnost volby? Nejsou všechny ty nový náboženství jako setí jabloňových semínek, guerilla gardening a brambory v seně jen tím, že jsme rašelinovo osmocotová pevnost a „nabídka určuje poptávku“? Řezanka nám ukázala, že by to šlo. Zákazník kupující pouze očima je majoritní a byl tak vychovanej. Chápu. Nicméně víme jistě, že na trhu není nějaké to procento lidí, kteří chtějí kupovat kytky, co jim na zahradě vydrží. Tj. bez pěstitelských postupů zvyšujících šanci na chcípnutí?

Kam oko dohlédne. Šest týdnů a pryč. Někteří brojleři to zvládnou i dříve.
Chtěli jste někdy pracovat v zahradnictví? Krásná práce s kytičkama.
Jeden z posledních závodů na prostokořennou sadbu.
To se nevyplatí.