Téma – Hodnota a cena rostlin

Každý z nás stojí prakticky dnes a denně před volbou koupě toho či onoho. I u jízdenky na tramvaj nebo rohlíku si můžete nebo dokonce musíte zvolit jaké zboží vybrat. Podobně není jeden jediný muškát pro celou republiku za jednotnou cenu, který by se prodával nezalitý třeba na váhu, aby to bylo spravedlivé. Možná by to leckomu usnadnilo život, ale svět kolem nás se ubíral směrem jiným a před námi stojí bohatý výběr v nekonečných sortimentech. Svět rostlin je bezmeznou džunglí a vyznat se v něm prakticky není možné ani pro profesionála. Není tudíž nijakou ostudou cítit se různorodostí nabídky poněkud zmaten. Buďte si jisti, že když zahradník kupuje telefon nebo automobil je situace pro něj neméně bezvýchodná. I když by jako přirovnání snad lépe posloužil výběr papouška nebo volba plemene ovce.

Okrasných kulturních rostlin se v Evropě tradičně pěstuje něco kolem 100 tisíc druhů, počítaje v to všechny možné odrůdy, variety a formy. Ty překonané upadají v zapomnění a nové přicházejí. Říká se o nich, že jsou vedeny „v kultuře“, tj. jsou pěstovány a obchodovány. Další desetitisíce bychom našli coby genetické zdroje a čistě sběratelské položky.

Hlavní specifika hodnoty okrasných rostlin přináší právě fakt, že se jedná o živé tkáně. Povaha a různorodost genetického materiálu určuje jeho dostupnost v závislosti na množitelnosti a schopnosti vytvářet nové jedince. S tím souvisí i celková udržitelnost rostliny nejen v kultuře, ale i v pěstění koncového zákazníka. Hovoříme pak o množitelském koeficientu, vztahovaném obvykle k jedné vegetační sezóně. Právě dostupnost a množitelnost jsou faktory, které určují cenu na trhu. Projevuje se to zejména u novošlechtěnců a sběratelských rarit.
Množitelský koeficient pochopitelně významně ovlivňuje metoda množení. U původních druhů nekřížících se nebo nezkřížených s příbuzenstvem, přichází do úvahy množení generativní, tj. semenem. To je pochopitelně obvykle nejproduktivnější a také nejlevnější. Podstata kulturního zahradnictví ale tkví ve šlechtění rostlin za účelem získávání jejich lepších vlastností, barev, velikostí, tvarů, nároků a habitů. Vlastnosti takového jedince lze na 100% zachovat dále pouze vegetativní cestou, tedy odebrat z matečné rostliny část tkáně a tu dále kultivovat. To je u peren zcela běžnou záležitostí a děje se tak dělením, různými typy řízků nebo tkáňovými kulturami. Tento postup je pochopitelně náročnější a dražší oproti množení původních druhů semenem. Proto již několik desetiletí semenářské firmy usilují o dosažení čistých semenných linií, tzv. strainů u některých kulturních variet. Řada z nich se významně přiblížila svou jednotou a nízkou variabilitou původnímu originálu. Díky cenové přijatelnosti a snadnému přístupu k výchozímu genetickému materiálu se v postkomunistických zemích tyto „kopie originálu“ velmi rozšířily a dnes v podstatě dominují na trhu. Bohužel nebývají nijak rozlišeny od vegetativně množených originálů a zákazník rozdíl obvykle nepozná. Trh ovšem ukázal, že tyto rostliny jsou pro tuzemského pěstitele dostačující a kvalitativní ústupek mu nevadí, pokud je cena dostatečně nízká.

Tento vztah do značné míry určuje i cena konvence na evropském trhu. Konvenční trvalkou myslíme produkt označovaný jako P9cm, tj. hranatý kontejner o hraně 9cm v kterém se produkuje většina peren na kontinentu (nikoliv v Anglii). Nejméně celé desetiletí se maloobchodní cena u nás pohybuje kolem 1,20 -1,30 Euro v závislosti na kurzu, zatímco v západní Evropě je to cca 2,30 Euro. Pokud je u variety dostupná vegetativní a generativní verze, první zmíněná bývá zhruba o 0,30 Euro dražší. Cena konvence je v západních zemích dána nejen přirozenou ekonomickou situací a paritou kupní síly, ale i dominantním podílem vegetativních linií na trhu. Dokonce lze říci, že se semenné linie prodávají v této části Evropy velmi draho.

V tuzemských poměrech je poptávka po vegetativních liniích prakticky nulová, záleží vlastně jen na zodpovědnosti pěstitele, který si buď ukrojí ze svých nákladů, nebo se bude chovat jako všichni ostatní. Jak to povětšinou dopadá, není těžké uhodnout.

Hlavním důsledkem je ovšem značné pokřivení sortimentu. Cenový diktát semenných linií významně znevýhodňuje druhy, které semenem množit nelze a ty pak jsou ze sortimentu vytlačovány. Pokud se velmi snadno řízkují tak mají ještě nárok, nicméně pokud je nelze řízkovat a musí se dělit, pak nemají šanci. Pokud je pěstitel chce v sortimentu mít, obvykle ustoupí z P9cm a zvolí větší pěstební nádobu, aby měl vůbec prostor k cenové kalkulaci. Na druhou stranu je tento přístup velmi přirozený u novinek, soliter a vzácnějších variet.

Dalším kvalitativním znakem je pravost a ověření odrůdy. Jinými slovy jde o to, aby rostliny, z kterých množíme, byly ty správné, jedna jako druhá, a navíc prošly testy, jak se chovají v našem klimatu. Hrozné souvětí. Řada současných bestsellerů západoevropského trhu je pro místní klima zcela nevhodná a naprosto nezodpovědný přístup prodejců rostlin zaplatí ve výsledku zákazník. Zahradníkům se to může nelíbit, ale jelikož polovina prodaných okrasných rostlin na našem trhu je z dovozu, hru určuje zákazník a jeho poptávka. Když to chce, je mu to prodáno. Většina kulturních zemí Evropy průběžně pomocí výzkumných ústavů, univerzit a oborových sdružení, odrůdy zkoumá, ověřuje a doporučuje k dalšímu pěstování. U nás tento systém vcelku zkolaboval a není po něm poptávka ani veřejná, ani odborná. Zjistilo se, že zodpovědnost nikdo neocení a nemá na trhu co dělat. Veškeré náklady, které daňový sektor dříve investoval do výzkumu, se přenesly na zákazníka. Každý sám za sebe se musíme zklamávat za své. Těžko říci, je-li to správně nebo ne, ale takhle nějak to nyní funguje. Vedlo to například ke vzniku velmi provázaných komunit zahradníků a pěstitelů, kteří si navzájem sdělují otevřeně své poznatky. Je to sice underground, ale myslím, že Čapkovi by se ta nálada líbila.

Dnes není žádné tajemství, že na celé květině, kterou si koupíte v krámě, je nejdražší ta maloobchodní služba. To, že s někým nákup vyřešíte a on ho namarkuje. Celé to prostředí a kulturu prodeje prostě musí někdo zaplatit. Když nákup jenom zapípá, měli byste platit méně. Když si s někým popovídáte o svém záhonu a dostanete radu ke každé rostlině, měli byste zaplatit více. Je tomu tak?
Možná to bude pro někoho překvapením, ale u většiny sortimentu peren je cena výchozího množitelského materiálu 20-30% celkové ceny. To všechno ostatní, co udělá z malého řízečku zboží na prodej, postupně přidá ten zbytek. Doprava, kontejnery, substrát, hnojiva, pěstební náklady, chemie, expedice, jmenovka, maloobchodní služba, marže… a ztratné. I uhynulé rostliny se stávají součástí ceny těch přeživších a místní zimy jsou v tomto směru nemilosrdné.

Ještě za první republiky se u nás dobývaly pereny zjara a na podzim přímo z pole zákazníkovi na ošatku či do beden. Podobně jako se dosud dají koupit tu a tam růže a ovocné stromky. Dlužno poznamenat, že jde o nejlevnější a nejčestnější způsob prodeje rostlin. Tak čerstvé a levné zboží nemůže mít konkurenci. Bez plastových květináčů a rabování rašeliny. Kytka, která jde ze země rovnou zase do země je přece to nejlepší, co lze udělat. Sice bychom mohli prodávat za polovic, ale při současné hluboké krizi důvěry v slovo zahradníkovo, nevím, kdo by nakupoval.

Závěrem ještě prozradím známou pravdu, že i pereny mají své „trabanty a rolls royce“. Úplně chápu, že za svou první hostu nedá někdo 40 Euro a budu mu hledat nějakou pěknou za 65 Kč, aby ho nezklamala a přišel zase. Třeba tomu časem přijde na chuť a začne ho zajímat příběh, který k rostlinám patří, všimne si semeníků, žilek v květu a červené báze listů. Každému co jeho jest. Anebo ho to nezaujme a příště si koupí šantu pro svou kočku, protože začal náhle chovat kočky. Vlastně stojí všechny kytky stejně. Liší se jen příplatkem za vstup do klubu pěstitelů, kteří příběh sdílí a utvářejí. Držitelka jediné rostliny Hosty odrůdy ´Embroidery´ v republice jistě ví, o čem mluvím.

Zbývá zmínka o hodnotě nevyčíslitelné, hodnotě osobní. Často se setkávám s tímto fenoménem u růží, plamenek i denivek. Obvykle jde o rostliny, které jsou součástí paměti a tradice rodiny. Opakovaně u mne je například poptávána Hosta plantaginea, která má v našich zemích velmi dlouhou pěstitelskou tradici. Vzpomínám na pěstitelku, která ztratila tuto „jitrocelovou bohyšku“ a jelikož jí měla po mamince, velice této ztráty litovala. Nechtěla žádný kultivar nebo novinku, chtěla jen tu čistou sortu. Pro ni zcela neobyčejnou. Jako zahradník velice rád tuto újmu nahradím. Je to o důvod víc, proč se věnovat historickým sortimentům a nenechat některé prověřené rostliny zapadnout pod knutou přívalů novinek.

Zahradníci občas s lehkým tónem vypráví, kterak se u nich v zahradě domlouvaly dvě kamarádky, jak si rostlinu koupí každá jednu, pak si je rozdělí a vymění. Pěstitele pochopitelně hněte, že si nekoupily každá svou, aby se prasátko plnilo. Také mi trvalo, než jsem přemohl svou lakotu a pochopil, že sdílení rostlin utuží jejich pěstitelskou zkušenost a propadnou této vášni o něco více. Skupinky přátel zeleného palce, které navštěvují mojí školku, jsou toho důkazem. Začal jsem jim naopak radit, jak rostliny dělit, aby nedošly újmy. Ono by se pak taky mohlo říct, že kytka byla od Fouse a chcípla. A to je pak škoda kytky.