Tvrdé srdce a ostrá sekera

Sledujete krajinu svého dětství? Místa, kde jste lumpačili, přelézali ploty, stavěli bunkry či pařezové zahrádky, házeli po sobě jílové koule, hrstě písku a šišky? No aby ne. Člověk hodí okem a nemusí v tom být ani lecjaký sentiment. Nejdřív se tak nějak divíme jak stromy, které jsme považovali za velikány, jsou docela normální. Zpravidla se nám holt ty první stromy, na které lezeme, jeví jako stoletá dubiska. Coby dospěli s rozčarováním zjistíme, že jde o docela obyčejné habry. Navíc ty zatrolené stromy rostou tak nějak zvolna až pomalu, ale nepřetržitě, takže s nimi nijak nelze soupeřit.

Všimli jste si také toho jak se taková tajemná zahrada dokázala za posledních pár let změnit? Změnilo se toho hodně. Někde se staví, jinde vede nová silnice nebo je z louky les. Naše krajina zarůstá. Nemilosrdně. Když listujete legendární knihou „Letem českým světem“, všimnete si toho na první pohled. A naše doba tento vývoj nijak nezpomalila, naopak. Obrůstáme lesem, řekli byste. I ba ne, to není žáden les. Nejdřív je to taková louka se spoustou suché trávy. Asi po pěti letech se tu či onde objeví nějakej ten šípek, břízka, mléč, jasan. A už to jede. Najednou přes to nevidíte. Pak už to jde tuze rychle. Vidíte to všude. Už se o tom úspěšně bádá. Mluví se o „městské divočině“ bývalých zahrádkářských osad, kde se developerům něco nepovedlo. Mimo sídla se mluví o „sekundární divočině“ nebo prostě o primárním sukcesním stadiu. Zcela terciárně se nabízí otázka co bude pak?

Naši pradědové měli obvzláštní zálibu. Říkalo se jí „okrašlování“. Jistě ne náhodou vznikla tato v Evropě první poloviny 19.století, době největšího odlesnění,  a i u nás se „okrašlovacím spolkům“ dařilo dobrých sto let. Stromové a květinové slavnosti se tehdá těšily veliké pozornosti a parky vysazené na zbořených šancích leckdy dnes znovuzrozené spolky brání proti zastavění. Naši předci ovšem sázeli velice pilně. Za jejich časů bylo „tvrdé srdce a ostrá sekera“ součástí života a kdo život uměl dát, uměl ho i vzít. Prostě ze svého rozhodnutí hospodáře. Dvacáté století ale osudu hospodářů nepřálo a tak nepřišel ke slovu nejen výchovný nůž „žabka“, ale ani ta sekera, ba dokonce ani pila. Na původní ušlechtilé záměry se zapomnělo a promyšlená krásná a funkční kompozice od nejlepších architektů své doby se proměnila v hanebný shluk stromoví srostlého do sebe v ostrém boji o životní prostor. Krásné stromy zapěstované našimi předky známe jen ze zašlých fotografií. Nikým nepozorovány vsely se jasany, javory, akáty, topoly a břízy, které život velikánům devatenáctého století ještě ztrpčily. Do toho jsme naučili naše keře nekvést a nakonec je všechny vykopali ve jménu bezpečnosti. Těmto temným hájům vydupaným na zem dnes říkáme „veřejné parky“. Pradědové by nás asi hnali. Ve jménu bezpečnosti je činíme stále nebezpečnějšími svým nepochopením.

Výsledek už nemá jednoduchá řešení. Ty už jsme propásli. Na výchovu je pozdě a kácení je velice nepopulární. V podstatě musíme čekat na vichřici, choroby, škůdce nebo nehody, které dovedou zbytky někdejší kompozice až ke zhroucení. Osvícení autoři i úředníci jsou v případě razantního zásahu obvykle terčem nenávisti a povšechného nepochopení rozdílu mezi veřejným parkem a „přírodou“, rsp. hospodářským lesem. A je to úloha, úředníků a autorů, vysvětlovat na veřejných projednání. Třeba i tak, že černobylská Pripjať  je město v kterém lidé nežijí, příroda tam má naprostou svobodu konat a je to v pořádku. V našich městech lidé žijí a mají to v úmyslu i nadále. Parky byly založeny proto, aby byly libé, krásné a zušlechťovaly naši mysli i tělo. Na veřejných setkáních se často mluví o ochraně stromů, brouků, ptáků i památek, zrovna tak jako o penězích na údržbu. Rozebírá se funkčnost laviček, provoz, záchodky, kavárny a hřiště. Obvykle scénu velmi rychle zaplní spory mezi běžci, pejskaři a matkami s dětmi. Naše parky jsou totiž sociální scénou. A to scénou velice dramatickou. Na rostliny a krásu parků nezbývá tak nějak čas.

Copak si příroda neporadí a není nejmoudřejší? Není to nějaká stoletá hra na zahradničení, kterou nikdo nepotřebuje? Možná. Právě tato rozhodnutí si musíme učinit. Ocitli jsme se v okamžiku, kdy si draze hýčkáme zdánlivě bezpečnou divočinu, protože se nedokážeme rozhodnout mezi kulturou předků a naším momentálním zalíbením v pocitu divočiny. Bojíme se klíšťat, alergií, padajících větví, listí, louží, ploštic i vůbec vší tý chamradě co v parcích při vší smůle žije. Vychováváme děti, domácí miláčky, kytky za oknem i jeden druhého prostě tím, že tu jsme všichni spolu. Ale parky jsou tu s námi, tak proč je jen oprašujeme? Co vlastně od našich parků chceme?

Lidové noviny 7.ledna 2017