Umění pletí

Pojetí plevele je osobní věc

Po betonové pěšince si to šine můj otec, doživotní zahradník, v doprovodu asistentky. Po devadesátce a operované zlomenině krčku se svět zmenšil na okruh dvou zahradních chodníčků. Zrovna pronásleduju pampelišky a protože některé již kvetou, nacvičeným pohybem jejich čmejřivé bakule skryji nejdříve do dlaní a tepvrve pak ji svobodně podryji. Zabrán v tuto bohulibou činnost slyším tak jen úryvek jejich rozhovoru. Patrně začal důsledky nedávných deštů. „To byste pořád jenom pleli“ povídá konverzačně paní. Otec na to vědoucně odvětí: „O tom je celé zahradnické umění…“

O pár minut později si všimnu, že podél jeho každodenní pěšinky jsou všechny pampelišky v jeho dosahu vyhřadovány jak bažanti po honu. Nevím, jak to zvládl, ale leží tam a nuzně zvedají hlavy. Inu posbíral jsem je, anžto, jak známo, taková ležící smetánka v klidu ještě zakvete a zaplodí své hejno parašutistů. Tak umění. No ano, samozřejmě, je to zkouška nervů a kus kumštu.

Právě pampeliška je zrovna ten z krásných plevelů. Když chodí z parku holky s věnečky na hlavách, aby je pouštěly po potoce, těžko se to rýpání obhajuje. Nehledě na všechny ty čaje, saláty, medy a podobné dovednosti. Kdo z nás si nevzpomene na své první „zavři oči a otevři pusu“. V zahradě s ním máme ale jasno. Každý rok nějaké přiletí a každý rok je téměř všechny vyrýpeme. To už je takový koloběh. Již více než deset let nedáváme kvetoucí plevel do kompostu. Zprvu to nebylo až tak znát, ale jak šly léta, začaly některé druhy mizet. Peťoury, laskavce, lebedy. Ba i plevele s lítacími semeny jako starček, mléč nebo locika se dost omezily. Každý zahradník pronásleduje na prvním místě vysoké plevele anžto nejvíce škodí a jsou také prostě vidět. Právě na nich člověk pochopí, že je nesmí nechat vykvést za žádnou cenu.

Pletí a zalévání je mezi zahradnickými učni obecně hluboce opovrhováno, a ačkoliv ani jedno neumí, považují jej spíše za trest či urážku coby projev neúcty k jejich nespornému talentu. Nebyl jsem jiný a každému se snažím trpělivě naši misi vysvětlit. Někoho zaujme a stane se její součástí, jiného nikoliv. V podstatě jde o strategický plán boje s vnitřním nepřítelem, který vyžaduje řadu taktických rozhodnutí v průběhu sezóny. Vstupy počasí a jiných rozmarů vyšší moci má totiž plevel velice v oblibě a vždy je využije jako výhodu. Nezřídka se ale povozí i po naší píli.

Nejspíš vás nepřekvapí, že po deseti letech separování kvetoucího plevele mimo míra zaplevelení neklesla. Změnil se ovšem objem a složení. Za ta léta si se světovými novinkami přivezl člověk samozřejmě sebou lecjaký neřád a když vyprovodíte ty vyšší potvory, dostane se prostoru těm plazivě podlistovým. Navíc se ukázalo, že zimním zakrýváním vytváříme ideální pelíšek pro plevele ozimé a tak se nám tu pravidelně vykulí řeřišnice, ptačinec a rozrazil rolní coby věrní sourozenci ve zbrani. Ne, nezapomněl jsem na šťavel růžkatý. Nevíte co to je? Hravé vínové čtyřlístky se žlutými květy a kůlovým kořenem co střílí semena do všech světových stran jakmile se jich dotknete? Aha, tak už víte. To je bestie mimořádná.

Jednu výhodu učni mají. Zvládají výběrové pletí. Vyřádkujete jim nepřítele a oni je za pár hodin vyrubou z celé zahrady. Nezatížení. Školený zahradník toho není schopen. Ten se zakousne na první metru a jede do čista. Takže než to dojede, může začít znovu. Dva plevele si ale tak nějak získaly mé srdce. Oba jsou viniční a patří k mé mělnické hroudě. Želím tedy na prvním místě drchničku, protože mi ze zahrady zmizela a hýčkám si tu a tam nějaký ten zemědým, protože je prostě krásný.

Vyšlo 4. června 2025 v časopise Echo