Umění správného řezu

Zaléváte na konci letního dne, vzduch se ještě večer trochu tetelí i když ráno už je zima a říkáte si jestli se ty kytky ještě vzpamatujou. Jak jim pomoci? Zalít víc? Přihnojit? Ořezat? Ale jak?

Řez je starý jako kultura lidstva sama. Přesněji kultura sklizně. Obilí se požnulo, stejně tak jako mnohá jiná sklizeň a zjištění, že réva či jabloň dík řezu lépe rodí, na sebe nenechalo dlouho čekat. Srpy, nože, pily, kosy a nakonec i nůžky mají stále o zábavu postaráno. Umění řezu je podnes považováno za kumšt i když ho ne každý ovládá k prospěchu úrody i rostlin. No a kdo to neumí, ten si vymýšlí a plení svou zahradu do tvarů k obrazu své oduševnělosti.

Dát rostlině tvar je myšlenka z dob, kdy příroda ještě dávala člověku tuze na frak v mnoha směrech, a on si musel své místo na slunci vybojovat. Když se mu tedy podařilo nějakou tu nebohou květenu uvěznit ve svých dvorcích, činil se k ní jako k divé zvířeně v kleci. Dával jí najevo, kdo je tu pánem. Tak vzniklo mnoho pozoruhodných kreací, umění „topiary“, ovocných stěn, labyrintů a více či méně uvěřitelných stříhaností.

Člověk dvacátého prvního století se od tohoto dědictví předků zkusmo tu či onde obrací a zápasí s pocitem, že příroda už s námi příliš prohrává. Dáváme jí tedy volnost, popouštíme uzdu a pak se často divíme. Nedbalá elegance se mění v scenérie, které nás vpravdě děsí, a ještě rádi bereme do rukou kosy a pleníme ve jménu kultury svůj prostor zpět.

Když rostlinu vysadíte, máte ji tak nějak na starosti. K tomu patří mnoho péče. Zalít, vyvázat, střihnout, zušlechtit, hnojit a vůbec držet palce. Myslet na ní. Ve chvílích drastických letních přísušků si člověk řekne: „jestli ty se netrápíš..“ a nejradši by jí vzal u země, to v případě květin, nebo z ní oškubal listy, v případě dřevin. Když pak přes veškerou péči o týden později kytka zatáhne a strom začne shazovat listy, drbeme si hlavu pod kloboukem, jak to vlastně je.

Rostliny mají na různé situace připravený nouzový program. Stromy zažijí za svůj život extrémní sucha opakovaně a jsou na výjimečné situace různě připraveni. Představte si, že máte několik stovek čtverečních metrů listů den co den zásobovat vodou a tu odpařovat při běhu fotosyntézy. Neustále udržovat celý systém v chodu je velmi velmi náročné a když něco nestíháte, snížíte svou zátěž. Shození listů tedy ještě nutně neznamená, že strom jde kukat. Může to být signál, že něco je v nepořádku. Výkop kanalizace, skládka opřená o kmen nebo pojíždějící tatry mohou ale nouzový program snadno proměnit v náhlý kolaps. To by nám lidem mělo být povědomé.

Podívejme se třeba na běžné zahradní záhonové trvalky, kterých jsou teď přes léto plné zahrady. Floxy, zápleváky, rudbékie, zavinutky nebo podzimní astry obalené již poupaty. Trs nám zjara vyraší, do června pěkně naroste, stačí zalít nebo pěkně prší a pak, v době kdy má vypadat nejlépe a kvést, je žlutý, utrápený a přischlý. Případně k dovršení našeho pěstitelského pocitu se ještě rozlehne. Krása.

I květiny mají nouzový program. A to nejen na přežití v době sucha. Jsou dokonce připraveny často na to, že je někdo či něco ukousne, ušlápne, zavalí či zlomí. Příroda k tomu poskytuje řadu příležitostí. Tudíž, nebojme se řezu. Ony si s tím umí poradit. Jen na to jde každá trochu jinak. Poslední dobou se k nám rozšířil anglický řez „Chelsea chop“, který spočívá v zastřihnutí vrcholů trsů trvalek koncem května (v době slavné výstavy Chelsea Flower Show, odtud název). Reakce je výtečná, rostliny se rozvětví, zhoustnou, zpevní a část květů se zpozdí. Zejména u v létě kvetoucích rostlin to přináší výtečné výsledky.

Výtečným je ale sáhnout do záhonů ještě o měsíc dříve a to v době kdy se umisťují do záhon opory, koncem dubna. Tou dobou rostliny nejsilnější rostou a děje se takzvaný „prodlužovací růst“. Tou dobou do nich sáhnout nůžkami se jeví jako velice drastické, protože člověk je prostě rád, že už rostou. A hlavně na nic není čas. Nicméně hodinka práce v zahradě a záštipky špiček vytrvalých zahradních květin v dubnu, ušetří spoustu starostí později. Inu jak se v jaře přičiníme, takové máme léto.

Lidové noviny 2.září 2017